Už tu máme opravdové jaro, suché skály, ......

V sobotu 4.4. proběhlo Otevírání Škrovádu již s tradičním úklidem škrovádských skal s dojištěním některých cest. Brigádu jsem nějak nestihla , snad mi bude odpuštěno? Pochystat po zimě kolo na první vyjížďku a pohledat vše potřebné k lezení na škrovádském pískovci mne pohltilo neb přes zimu jsem se věnovala víc lyžování, hlavně běžkování. A tak jsem si alespoň užila prvního lezení na Škrovádě v krásném počasí a ve společnosti Jakuba a Tamči. Skály byly přeplněny lezci,

v sektoru Pardubických spár jsme nenašli volnou cestu. Na Cik-caku a okolních cestách jsme si dostatečně vytahali ruce a udělali si pořádný hlad a žízeň na pivo. Bylo co zapíjet! Budoucí nové členy oddílu, čerstvě narozené dětičky Hrocha, Kukiho, Michala, plus nějaké ty narozeniny.

U toho všeho se povídalo a vzpomínalo na zážitky z letošní zimy.

Láďa Nový se dotazuje: " Tak jsem se koukal na výsledkovou listinu z Krkonošské 70 a říkal jsem si, že to některé z vás nesedlo? To když jsem viděl ten čas, co jste jely?"

Mohla jsem si vymýšlet, že jako jsme si ten den chtěly užít na čerstvém vzduchu a proto těch 7 hodin ve stopě, ale řekla jsem Láďovi a i Vám čtenářům pravdu: " Ten komu to nesedlo, jsem byla já, Láďo. Lyže jsem měla připravené, dobře zvolený vosk i nadrážkování bylo skvělé, ale s mojí připraveností to bylo poněkud horší!"

Láďa nevěřícně kroutí hlavou: " To není možné Evi, vždyť jsi byla tolikrát za zimu na horách? "

Já pokyvuji hlavou a vysvětluji: " To máš Láďo pravdu, ale podcenila jsem tréning. Měla jsem skejtem najeto 70 km a to ještě v Jizerkách. Najeté kilometry klasicky nestačily a hlavně chyběly najeté kopce. A tak moje derniéra při letošní K70 v ženském družstvu na trase 50 km dopadla, jak dopadla. Holky Lucka, Týnka, Gabča i Alenka byly skvělé. Krmily mne během závodu různými dobrotami a hlavně mne povzbuzovaly, ale moje nohy odmítaly zrychlit. Letošní závod měl těžké podmínky. Sníh místy připomínal písek na Sahaře a tak lyže ztěžkla váhou naneseného sněhu. 2 km ideálního terénu bylo na pláních kolem Srubu. Sice foukalo, ale sníh byl tvrdý a rychlý. Největší krizi jsem měla na zpáteční cestě ke konci Vodovodu pod Dvorskou boudou a celý úsek než jsme se dostaly ke Srubu. Nebýt mírného, ale táhlého asi 2 km dlouhého stoupání přes Struhadla, jel by člověk ve vajíčku až do Sv. Petra. Před sjezdem na sjezdovce vytoužená poslední kontrola organizátorů i s rumovým občerstvením, kde na mne holky čekaly, abychom mohly dojet do cíle společně"

Láďa poslouchá, pokyvuje hlavou a říká: " Ale stejně jste holky dobrý. Dojely jste! Příští rok to bude lépší!"

Já souhlasím s drobnou poznámkou: " Láďo, určitě pojedou v lepším čase, ale beze mne. Je potřeba snížit věkový průměr účastnic v družstvu. Já jsem se svými 8-mi odznáčky z K 70 zapíchnutými na mé lanové polici spokojená. Za každým odznakem je vzpomínka na závod, který znamená kamarádství a zážitky z krásného, ale těžkého závodu.