Na ledech v Bielovodské
Zima končí, a já si ještě nic
nevylezla! A to se ani nemám na co vymluvit, protože času mám dost, když už nejsem ta bafuňářka. Naopak, je
potřeba trochu pozlobit pozůstalé kolegy, a tak o předposledním březnovém víkendu
místo na valnou hromadu ČHS vyrážím do Tater. Vždyť musím vyzkoušet novou
zbraň, kterou jsem obdržela jako výslužku. S Janou Končákovou z Fryštáku,
kteroužto bez pravidelného venčení také chytá amok, se scházíme na naší skvělé
základně v Popradu u Jakubců. Já to
mám z Liberce o trochu dál, nicméně návrat do starých časů – z vlaku
rovnou lézt a z vlaku rovnou v pondělí do práce – mi nebude
překážkou.
Snad na počest mého odvážného
plánu se Tatry, celou sezónu porůznu zamračené, v sobotu ukazují v celé
své kráse a dokonce sluníčku. Takhle zasněžené jsem je snad ještě neviděla.
Jakožto doprovod té malebné scény hlásá rádio, že turisté raději nemají moc
vycházet a že je lavinové nebezpečí číslo čtyři.
Vůbec netoužím po tom, stát
se mediální hvězdou kvůli nějaké spadlé lavině ve Velké Studené, to by si na
mně (bez lopatky a pípáku) určitě smlsli. S nadšením přijímáme Vilovo doporučení zajet
radši na ledy do Bielovodské. Moje naivní představa, že se potřepu někam až na
Český led, bere za své, dnes bude všechno mnohem jednodušší a terény v Tisovkách
v dosahu půl hoďky od nástupu z Lysé Polany. Jedinou vadou na kráse
té pohody je, že tu bývá tím pádem dost plno.
S Vilem jako obětavým průvodcem kráčíme do doliny a zastavujeme se
hned u první možnosti krásně viditelné z cesty. Co je doma, to se počítá,
tenhle ledopád je volný a vypadá hezky. Jmenuje se „Ľad na Malú Tisovku, dve
dĺžky II/3 jedna II/5, celkom cca 100m“, abych citovala z průvodce po
tatranských l´adoch. Sněhu je opravdu hafo, takže ze tří délek se hravě stávají
jen dvě, první se dá odkráčet. Vilo se
galantně rozhodl užít si roli třetího vzadu, a tím pádem máme konečně
z lezení taky nějakou fotografickou dokumentaci. Jana po naší společné akci na srazu RHM ON
ICE vloni v Dolomitech propadla ledovému lezení, pořídila si nové cepíny a
šrouby a evidentně posílila motivaci. Odvážně se pouští do první délky a na
jedné z fotek se evidentně asi sama sobě trochu diví, kde se to ocitla. Podmínky
jsou ale ideální, zbraně krásně drží, a plno prašanu dává naději, že případné pády
by byly jako do peřin.
Druhá délka je moje. Kromě nové zbraně mám i nové boty, a tak testuji
naostro. Konstatuji, že sketety jsou sice možná trochu „out“, ale že hřály
více. Chvíli přemýšlím, zda si dát na nový pikl s držátkem klasické
poutka, a pak raději dávám. Ještě netuším, že to bylo rozhodnutí správné. Délka
je dlouhá a krásná, užívám si ji. Štand v lesním porostu, dobírám Janu a
Vila a těším se z krásného pohledu do doliny. Po lezení už není moc času,
a tak se jdeme projít dále do doliny a Vilo nám dává instrukce, co lézt, a co
tu lezou špičky. Tak třeba led s krásným a poetickým názvem Alenka
v kraji divů přelezl polský tým teprve letos v lednu a vyfoukl ho tak
domácím. Večer se tradičně těšíme z úžasného pohostinství Vila a Iky.
V neděli se má počasí už odpoledne kazit, a my, tentokráte už samy,
vyrážíme opět do Bielovodské. Tentokrát na prý nejlezenější led, Mrózekův. Díky
popularitě je ale také pořád v permanenci, a je tomu tak i tedˇ. Poučeny
zamíříme na ledopád schovaný vlevo od něj, má to být „Adin úsmev, II/3, 3
dĺžky, 50 až 85“. Operují v něm nějací Poláci, jedna dvojka dolézá, druhá
už slaňuje, a házejí na nás různé svinstvo. Je mnohem větší teplo než včera,
zbraně zajíždějí jako do másla, vše se zdá taky lehčí. No a díky tomu se taky
naplňuje, že pýcha předchází pád. Zatímco Jana čile konverzuje s novým
polským přítelem na štandu, já se zubím na druhého z dvojky při závěrečném
výlezu. Stojí o pár metrů výš u mohutného stromu a jistě se upřímně diví, když
mu ze zorného pole mizí moje horní torzo i se cepíny zaseknutými do chabé
ledové krusty pokrývající výlezový šutr. Já se upřímně divím taky, zradu
nečekám (zřejmě nedostatečná práce nohou), a podle délky pádu Jana taky. Díky
přívětivým terénním podmínkám, dobře umístěném šroubu a poutkám na obou
zbraních (!) však zcela neporušena mohu plynule pokračovat v druhém pokusu
a tentokrát obezřetněji.
Zatímco Jana pádí na autobus, aby
stihla svůj vlak na Moravu, já si ještě chci užít tatranského ticha a podívat
se po ostatních rampouších. Mám kliku – přichomýtám se zrovna k přelezu
„Alenky v kraji divů“, po slovensky Ľadová Alica v krajine zázrakov
(Lodowa Alicja w Krainie Czarów) - WI 5/6, M7, první přelez Tomek Lewandowski,
Krzysztof Starek i Piotr Sztaba, 12. 1. 2009.
Je to impozantní, krásné a letos asi ideálně nateklé. Jelikož však
vzhledem ke svému stáří špatně slyším i vidím, nedaří se mi z cesty
identifikovat, kdo to vlastně leze a jak. Skoro to vypadá na sólolezce, jelikož
se nezdržuje s jištěním a lano nevidím, což je ovšem poněkud fantasmagorická
představa – a taky že je. Jsem svědkem přelezu druholezce, ale i tak je to
krásná podívaná.
Tatry už se zase chmuří, vracím se na autobus a hurá na vlak do Liberce.
Na nádraží v Pardubicích si ke mně ve tři ráno přiléhá na lavičku nějaký
bezdomovec, ale já tuto perspektivní známost odmítám. Snad ještě tolik
nesmrdím.
Když zavřu oči, pod víčky mi stále zůstávají krásné zasněžené tatranské
štíty a obzvlášť kouzelný, a ne tolik známý pohled z Javoriny. Znovu se
přesvědčuji, že jsou Tatry pro mne tím nejkrásnějším horstvem na světe.