Tradiční letní sraz mezinárodního spolku horolezkyň RHM ve Val di Ossola 2009
...tradičně i netradičně
Co to je spolek RHM a že na jeho akcích samozřejmě nechybějí ani „Škrovádské ženy“, to jistě nemusím vysvětlovat. Nejenže se postupem času přidaly ke služebně nejstarším účastnicím, tedy mně a Lence, další feministky jako například Eva a Blanka, ale některé akce si oblíbil dokonce i Téša; mnozí jiní škrovádští mladíci se zase nezištně obětovali, aby učinili vše pro blaho mnohdy již ne nejmladších a nejatraktivnějších zahraničních lezkyní, dorazivších k nám na písky.
Do naší tradiční hojné účasti na letních srazech v cizině však letos zasáhl rušivý element v podobě svatby Terezky a Sajpa (viz www.citaasaipmajisvatbu.net), necitlivě naplánované na sobotu 25. července, právě v uvítací den srazu. Chudák Eva se stala na pár dní rozpolcenou osobností, neboť se musela rozhodnout mezi opožděným sólovým příjezdem za námi, či vynecháním své účasti. Nakonec se správně rozhodla být Terezce k ruce pro případ, že by tato přes bohaté skautské zkušenosti potřebovala nějaké mateřské rady v nejrannějších novomanželských stádiích.
Nebylo to však jediné netradiční, co s letos událo, například Lenku jsme si moc neužily, neboť se rozhodla soukromničit a dorazila po vlastní ose a s pánským doprovodem. V řídkých okamžicích, kdy jsme ji spatřily, bylo hezké ji vidět vařit a všechno dělat pro uspokojení partnera.
Já jsem lehkomyslně přislíbila nové redaktorce časopisu Everest napsat o průběhu srazu nějaký článek. Dlouho jsme pak hledala nějaký nosný motiv, protože zážitků bylo přehršel. Nakonec mne napadlo využít této příležitosti k malému holdu Bláže Karasové, která vlastně za všechno může. Jen závěrečnou pointu jsem si radši nechala pro sebe, resp. nyní pro škrovádské stránky.
Článek z Everestu zde:
Ženy - horolezkyně. Nejenom muži podléhají kouzlu dobývání hor, jak by se mohlo zdát podle toho, že je horolezectví pořád vnímáno jako spíše mužský (nebo mužný?) sport. Od jeho samých počátků jsou touto pozoruhodnou vášní zasaženy ženy stejně jako muži, jen jaksi v menším počtu. Aby se jim lépe hledalo spřízněné duše, založily si horolezkyně v roce 1968 ve švýcarském Engelbergu dokonce vlastní spolek ignorující hranice mezi zeměmi. Nazvaly ho poeticky Randes-Vous Hautes Montagnes (RHM), ale jen poetická duše by ke členství v něm tehdy nestačila. Horolezkyně musely být schopny samostatně, to znamená na prvním konci lana, lézt cesty minimálně čtvrtého stupně obtížnosti. To sice nyní už po nich nikdo nevyžaduje, přesto však jsou jeho členkami stále většinou silné individuality. Naše ženské lezení se může pochlubit tím, že nechybělo mezi zakladatelkami – a to díky Bláže Karasové, bývalé reprezentantce a později trenérce ženského reprezentačního družstva.
O čtyřicet jedna let později
Bláža se chystá oslavit své osmdesáté sedmé narozeniny. Sedíme nad čerstvě upečeným jahodovým koláčem u Ály Drahoňovské ve Čtveřině a plánujeme letošní zahraniční výjezd. Scházíme se takhle už hezkých pár let - neúprosná pravda zní, že od konce let osmdesátých minulého století. Ála tlačí na vyřešení logistického oříšku, neboť i letos se chystáme vyrazit v hojném počtu z různých koutů republiky a vhodnou kombinací dosažitelného vozového parku lze ušetřit peníze, čas i nervy. Optimální vytíženost aut nám však narušuje skutečnost, že dvě z nás hodlají jet v zájmové dvojici po vlastní ose. Spolek je totiž sice ženský, muže však nijak nehodlá diskriminovat. Muži, nebojím se říci hrdinové, kteří se tak čas od času objeví na srazech, jsou většinou čerstvě zamilovaní partneři nebo naopak otrlí harcovníci. Další komplikací je fakt, že Blaženka by velice ráda vyrazila i letos s námi, jenže vzhledem k zdravotnímu stavu bude pro ni cestování hodně namáhavé. Ani ona, ani my už nemůžeme počítat s její loňskou formou, kdy vyrážela na celodenní procházky v horském terénu klidně sama pouze ve společnosti své hole. Ale kde je vůle, tam je i cesta. Po konzultaci se Schnáblovými je rozhodnuto: pojede i letos, pocestujeme mým autem společně s Álou a vášnivou turistkou Jitkou Obročníkovou, a na místě samotném to nějak dopadne.
Kdo je Bláža a co je RHM
…to asi není potřeba vysvětlovat, stačí nahlédnout do Horolezecké encyklopedie. Když jsem začínala lézt, byla pro mne Bláža jen tváří z historie českého horolezectví. Do encyklopedií jsem tehdy moc nekoukala, radši jsem lezla. S klukama nebo s holkama, každé mělo své klady a zápory. Díky seznámení s Blážou jsem ale uslyšela o existenci RHM a vyrazila (spolu s manželem Františkem, tehdy ještě chabě anglicky hovořícím Zbýšou Česnekem a Lenkou - hrabalkou) na svůj první sraz do Anglie. Hned tehdy a později ještě mnohokrát jsem se přesvědčila, existence takového ženského spolku je fajn věc. Lezecké zážitky vám pěkně naservíruje každý rok někdo jiný a někde jinde, a navíc můžete přijet sólo a spolulezkyně se vždycky najde. Funguje to geniálně jednoduše: jedna země je předurčena jako hostitelská, vybere vhodnou oblast, připraví infrastrukturu a pozve ostatní – pochopitelně nikdo by se neměl jen tak „vézt“. Češky organizovaly v letech po revoluci letní srazy v roce 1990 v Teplicích nad Metují, v roce 2000 ve spolupráci se Slovenkami ve Vysokých Tatrách, a před dvěma lety v Ostrově a Tisé. České pískovcové lezení a pivo bylo pro zahraniční návštěvnice v obou případech velkou aktrakcí, tatranský týden však neměl chybu zrovna tak. K letním srazům se posléze přidaly skialpinistické a později RHM on Ice. Čtyřicáté narozeniny oslavilo RHM vloni nedaleko od místa svého založení, ve švýcarském Melchtalu. Zatímco Blaženka byla vysoce považovaným čestným hostem, nám služebně mladším staré fotky a dokumenty připomněly, čemu vlastně vděčíme za výjezdy v minulých letech včetně „totáče“. Síť vytvořených kontaktů nám pořád slouží a ulehčuje cestovat a lézt dle libosti.
Letní sraz RHM L.P. 2009
Po čtyřicáté prvé padl „pešek“ po nějaké době opět na Italky. Je fakt, že okruh členek ochotných obětovat se pro ostatní, beztak monotónní, se neustále zužuje. Poslední světlou výjimkou byly dvě Norky, které se podařilo při jejich premiérové účasti přesvědčit, že se k nim nakvartýrujeme hned následující rok (už nikdy pak k našemu údivu nepřijely). Itálie, to byla ale vždy sázka na jistotu. Holky tu jsou výborné lezkyně, samostatné, organizačně schopné, a v neposlední řadě – ta italská kuchyně a káva! Ani letos nezklamaly. Vybraly zatím naštěstí nepříliš známé Val di Ossola, široké údolí provincie Verbano-Cusio-Ossola na hranicích se Švýcarskem. V blízkosti centra oblasti, Domodossoly, se nacházejí dva národní parky Alpe Devero a Alpe Veglia, a z uctivější vzdálenosti shlíží čtyřtisícovka Monte Rosa. Na své si zde přijdou klasici i sportovní lezci. Při lezení na různorodých horninách se nenudíte a můžete pilovat různé techniky, zuby nehty se držet na hladkých žulových plotnách nebo posilovat bicepsy v převisech. Svobodně si můžete také vybrat, zda cvakat nýty naservírované v bezpečné vzdálenosti, či pěkně postaru zakládat své vlastní jištění (a neustále se tím pádem ujišťovat se, zda stále lezete tam, kam chcete). Ke svému vybranému sportovnímu zážitku si můžete dle libosti odskočit od zaparkovaného auta, přiblížit se k němu lanovkou či plížit se dvě tři hodiny po svých; vrcholem přístupové rozmanitosti je však zcela jistě uzoučký jednosměrný tunel, kterým nelze projet jinak než bez sklopení zrcátek vozu nenáročné značky. Použité údy si pak lze zregenerovat v termálních pramenech lázní Premia Terme. Lezci nebývají zrovna vodomilové, ale tady se zcela jistě vyřádí jako malé děti.
Bez autonavigace k chatě Monte Zeus
Pátek 24. července večer, parkoviště na Černém mostě, scházíme se osádkou druhého vozu. Chceme cestovat společně, protože ženy a orientace v mapách mají, jak známo, své limity. Janin vůz je však vybaven autonavigátorem, takže vše jistě bude hračka. Asi nijak čtenáře nepřekvapím, že jsme se dokázaly navzájem ztratit z dohledu již kousek za hranicemi. Naštěstí to nijak zvlášť nepřekvapilo ani nás samotné, takže se naše osiřelá osádka radši uložila ke spánku na odpočívadle důvěrně známém již z loňska. Jako deja-vú se zopakovala i navlas stejná situace – v noci nás ze spacáků vyhání noční déšť k záchodkům, zatímco ráno nás překračuje se stejným úsměvem tatáž hajzlbába, jíž bráníme svými těly v přístupu ke kýblu v kumbálu. Jen Bláža (spící v autě) se už dramaticky neshání po zřejmě ukradených dokladech, neboť ji dnes nevyrušil domnělý zloděj. Zbytek cesty probíhá standardně za mírného kufrování a mírného obviňování navigátorek z neschopnosti. Počasí je však krásné a slibuje tak zůstat, takže bez větší duševní újmy v pozdním odpoledni šťastně parkujeme v cíli, kterým je vesnička Crego. Horská chata Monte Zeus v těsné blízkosti romantického kostela Panny Marie a vedlejší pozemek uvolněný na postavení stanů se stává naší základnou a domovem pro následující týden. Večer už trávíme společně s osádkou druhého auta a při dvoudecce červeného vína plánujeme, kam vyrazíme zítra. První den je vždy trochu nervózní – chvějeme se jak anglické plnokrevné klisny na startu, jen jen vyrazit. Ale kam nejlépe? Nikomu se nechce případně zahodit hezký den. Jako bychom nevěděly, že už nazítří večer započne čilý výměnný obchod se zážitky a doporučeními, která oblast či cesta byla fakt super. Jen Bláža je v klidu, je totiž tak po cestě tak unavená, že se chystá prospat celý následující den.
Týden v údolí a na vrcholech Val di Ossola
Naše zázemí na Monte Zeus nemá chybu, od neúnavných hostitelek a charizmatického kuchaře-lezce Venanzia až po požitky v podobě darů od sponzorů jako například volný vstup do termálních lázní. Nejvíc ze všeho ale oceňujeme perfektní informační servis o lezeckých možnostech v okolí. Každá máme připravenu složku s popisy a topy cest v nejzajímavějších oblastech, k dispozici máme další tištěné průvodce i samotného Venanzia. Nejbližší z oblastí je Premia, kam stačí dojít pěšky, následují Goglio, Codelago, Croveo, Vannino, Simplon a další – stačí si jen si vybrat. Lezeckých cílů je sice přehršel, ale zájemkyň o ně taky. V průběhu týdne dorážejí další a další, takže při souhrnném množství přes osm desítek není lehké sladit úmysly a přání. Na nejatraktivnějších cestách se lze snadno srazit s konkurencí, takže se s Janou snažíme nalézt spíše odlehlejší destinace. Celkem bezbolestně však opouštíme původní myšlenku vyšlápnout si na Monte Rosu, protože z italské strany je prý výstup lavinézní a nebezpečný. Jakožto náplast si proto volíme Puntu Rosa, podobnou alespoň podle jména. Byť je jen 2887 m vysoká, výstup nepostrádá horské atributy a to nás láká.
Punta della Rosa
Tahle hora je symbolem národního parku Alpe Devero. Ten je plný přírodních krás, ke kterým se přiblížíte z horské vesničky stejného jména (s do té zase za deset euro po úzké silničce). Sportovněji naladění lezci radši zamíří doprava k přehradě Codelago a nádherně si zalezou na skalním útesu zvaném Busin stange. Taky se nám tam líbilo, ale při druhém pokusu už míříme do hory. Bohužel blbě, je poněkud jinde než si myslíme, a tak zbytečně kufrujeme a obcházíme Alpe Devero kolem dokola. Proč to říkám? Protože se kvůli tomu později chmuřím a zasmušile pozoruji šňůru lezců, neochvějně se k nám dvěma přibližující rychlým tempem. Ano, už nás mají. Zatímco my totiž sledujeme turistickou značku a snažíme se vybavit si přístupové fígle, které jsme večer předtím nasávaly od kolegyně Cathy, skupinka k nám míří vesele zespodu jinudy a evidentně lépe. Co naplat, že jsme si přivstaly, neustálým pátráním po mužících v dohledávce přístupu pod stěnu jsme ztratily drahocenný čas. Loučím se otráveně s představou komorního výstupu klasikou nejklasičtější, Spigolo Sud-Est, devíti délkami podél jižní hrany Punta Rosa. Nejenže se musíme dotazovat kudy k nástupu jakéhosi horského vůdce a horské vůdkyně, ale ještě ke všemu identifikujeme ve skupince naši RHM kolegyni Trudl překřtěnou na Štrúdl, kterou jsme opouštěly za ranního kuropění ještě blaženě spící. Není divu, že se cítíme trochu jako trubky, a pouštíme tedy bez protestů početné družstvo před nás. K dovršení trubkoidního pocitu mi horská vůdkyně cítí potřebu vysvětlit, že terén je nebezpečný a že si mám dávat pozor na to, abych neshazovala kameny. Ukázněně kývám a uleví se mi teprve, když mi vzápětí profrčí šutr kolem hlavy jí uvolněný. Netrefila mne, je krásně a času dost. Klidně si přece můžeme počkat, až ty dvě dvojky a jedna trojka odlezou dost daleko, a pak si výstup vychutnat jako bychom byly ve stěně samy. Pohodlně se tedy uvelebujeme na nástupu, svačíme a rozhlížíme se kolem. Už jsme dost vysoko a svět kolem nás se otvírá. Fascinovaně hledíme do údolí a na kopce vyrostlé kolem nás. Už zase samy a v tichu začínáme lézt. Partu před námi však kupodivu dostihujeme coby dup, hned po dvou délkách. No pane jo, to si počkáme. Ježíšmarjá, ještě ke všemu to vypadá, že ta parta je trochu narcisistická, neboť se pořád navzájem fotí v různých pózách. Zachraňuje nás horský vůdce, který nám sám navrhuje, ať je klidně předlezeme. To je fajn, protože motat se ve stejných délkách jiným není zrovna slušné a příjemné. Ale co to? Oni si fotí i nás, jak se tak postupně cestou dolézáme, podlézáme a.předlézáme. Záhada se brzy vysvětluje. Parta dostala za úkol nafotit něco o RHM do časopisu ALP, takže nejenže neprudí samoúčelně, ale dokonce možná budeme i za hvězdy. Za chvíli se jim ztrácíme z dohledu i doslechu a dolézáme poslední délku na jakousi galerii, z jejíhož okraje se slaňuje zpět z fixního slanění umístěného nedaleko odtud. Nad sebou vidíme už lehký skalní terén, a jakožto správné horalky nepovažujeme cestu za dokončenou. Svlékáme si úvazky, motáme lana a nalehko se pouštíme nahoru. Poslední metry, vpravo se objevuje vrcholová pyramida s křížem, a vlevo – bože, to je krása! Naprosto nečekaně se vyloupl celý dosud utajený hřeben majestátních alpských čtyřtisícovek. Fascinovaně hledíme na Materhorn a Monte Rosu, mlčíme, nemůžeme se nabažit.
Časopisový závěr
Co všechno dalšího, kde a s kým jsme vylezly, co všechno jsme viděly a zažily, to není podstatné. Důležité je vědět, že stojí opravdu za to sem přijet, nejlépe ve společnosti příjemných a milých lidí stejné krevní skupiny jako nám. Naše krevní skupina má podobu poněkud osobitých mladších i starších dam. Jak se ta která má, to poznáme a probereme nejlépe při společném navázání na laně. A já jsem moc ráda, že i letos jsem kromě lezení měla příležitost dolovat z Bláži vyprávění, jak to všechno bylo – když lezla s Joskou Smítkou, když šly v ženském družstvu hlavní hřeben Vysokých Tater, když se v Engelbergu zakládalo RHM. Až budu v osmdesáti sedmi jezdit po světě a přespávat ve spacáku v autě, to se budu mít. Blaženko, díky za inspiraci a příště!
Závěr, kterým se neradno chlubit, ale stal se
Taky by se dal jinak popsat slovy „Bez druhé šoférky z Val di Ossola do Příhraz“, anebo „Z pekla štěstí“. A nebo „Jak jsem Blaženku nakonec málem zabila“. No, zkrátka, premiéru si odbyl můj mikrospánek na dálnici. Naštěstí v levém pruhu, s expresním probuzením nárazem do svodidla a milosrdným návratem do původního směru bez exkurze do vedlejší jízdní dráhy. Jak jistě každý řidič potvrdí, když jsou to jenom o plechy, je to důvod k radosti. Blážu jsem nakonec šťastně předala rodině do opatrování na chatě v Příhrazích a auto klempíři. S Jitkou jsme si svatosvatě slíbily, že jako řidičky i navigátorky budeme v autě spát jen na parkovištích.
Užitečné odkazy: