Poprvé v Höllentalu
Ťéša nás přesvědčil, abychom jakožto oddíloví nováčkové zachytili na pár řádek zážitky
z lezeckého výletu do Höllenatlu, čehož jsem se rád
zhostil.
Výlet se pro nás začal rýsovat už mnohem dříve, než část z naší party vyrazila po páté hodině
z Chrudimi. Jednak z fotek, ale i z vyprávění jsme věděli, že se každým rokem jezdí
do jakéhosi Höllentalu v Rakousku, kam cesta zabere jen několik hodin a je zde možnost krásného
vícedélkového lezení i pro ty, co jim stačí zdolávat cesty, resp. lezecké délky, jejichž obtížnost
nepřekročí počet prstů jedné zdravé lezcovy ruky.
Do Höllentalu jsme vyrazili v několika skupinách. První parta byla ve složení Ťéša, Lenka, Míra,
Matěj a Břéťa. Dalšími nezávisle cestujícími byly party Pepa s Ivošem a Milan s Romanem.
Rovněž jsme se seznámili se sympatickou rodinkou škrovádského klasika Ivana Němce.
Během cesty, na kterou jsme vyrazili ve čtvrtek 2.7., jsme se museli popasovat jednak s rozmary
počasí a druhak s exity, objížďkami a všelijakými městskými i mimoměstskými odbočkami.
Na odpočívadlo ve vesnici Kaiserbrunn jsme dojeli až za tmy a hned následoval první bojový
úkol a to stavění stanů jen za svitu čelovek. Zde byly ve značné výhodě ti, kteří již svůj stan někdy
stavěli a pak ti, co stan nemuseli stavět vůbec, protože spali v autě a měli tedy představu, kam
co patří. Těm ostatním nezbylo nic jiného, než to nějak dát dokupy, aby se v tom noc vydržela
spolu s přáním, že nestandardní konstrukci neprověří silnější noční poryv větru, či bouřkový mrak.
Ono vás to nakonec napadne, jak by ten stan měl stát, ale komu by se to chtělo od podlahy
celé přestavovat, když už si tělo žádá odpočinku a na šílené průtrže mračen to nevypadá.
Předem se musím omluvit Pepovi s Ivošem a Milanovi s Romanem, jejichž cesty má děravá
hlava již zapomněla a v dalším textu budu psát jen o tom, co lezlo osazenstvo Ťéšova vozu,
tj. první parta.
Na první den (pátek 3. června) byl naplánován výlet do předního (Vordere) Stadlwandu.
Ve dvou lezeckých skupinkách jsme stihli dvě pěkné vícedélkové cesty Plattengalerie a Fensterplatte.
Cesty překvapily především množstvím erárních smyček a skalních hodin, kam se jen lezec podíval.
Bohužel ranní slunečné počasí nevydrželo po celý den a změnilo se na zataženo až deštivo
a vyhnalo nás ze skal po výměně cest pár hodin po poledni. Po návratu byl patrný blížící se víkend,
protože se enormě zvýšil počet "místních", z velké většiny Čechů.
Na další den (sobota 4. června) byla předpověď počasí lepší a vyrazilo se na výlet do údolí mezi
dvěma masivními stěnami, které budily respekt již jen od pohledu z lesní cesty kdesi pod suťovitým
nástupem, natož od paty stěny. Bohužel však došlo k nedorozumění a první dvojice (Lenka s Mírou)
nalezla do jiné cesty, než bylo v plánu. K jejich smůle byla cesta obtížnostně řádově o 2 stupně výše,
než bylo v plánu, takže místo pohodového lezení se jednalo o těžkou práci. Až po pozdější konzultaci
se sousedními lezci vyplynulo, o jakou že se to doopravdy jednalo cestu a že to nebylo nic lehkého.
Zbytku (Ťéša, Matěj a Břeťa) se nakonec podařilo najít správný začátek jedné z mála lehčích cest
(byl jen řádově o 30m více vpravo) a byla z toho krásná 5-délková cesta Gaisbauer-jug-weg
o celkové délce 150m. Její vylezení si vyžádalo několik hodin, vrcholové panoramata však za tu dřinu
stály. Po návratu se využila blízká řeka, která se sice svou teplotou blížila setkání otužilců
z kraje roku, skýtala však výborné osvěžení.
Čtvrtý den výletu (neděle 5. června) jsme zavítali opět do předního Stadelwandu, kde jsme si vyměnili
cesty lezené v pátek. Poté jsme zamířili na kratší jednodélkové cesty sportovnějšího charakteru s cílem
zkusit i něco těžšího. Několik přelezů proběhlo ještě za sucha, poté se spustil již důvěrně známý déšť.
Zbytek dne každý trávil po svém ať už spřádáním lezeckých plánů na poslední den výletu a nebo konzumací
dovezeného či místního piva.
Pátý den výletu (pondělí 6. června) už byla na všech účastnících znát únava z předešlých dnů, pouze
zkušení Höllentaisté Ivoš s Pepou vypadali čile, za což nejspíš mohla jejich pravidelná přiměřená
večerní konzumace kvalitního vína. Nicméně v naší skupině padlo rozhodnutí nehrotit to a vypravit se
pouze do Stadelwandu a zkusit zbytek sportovních cest, které nám předchozí den překazilo počasí.
Dříve než se počasí opět zkazilo, tak trojice Míra, Lenka a Matěj zkoušela kratší cesty napravo
od "sportovek" a já s Ťéšou jsme se vrhli do přelezu pěkné vícedélkové cesty Peternpfad, z které však
v hojném počtu padaly kameny od lezců ve vyšší partii cesty z důvodu volby sestupu slaněním.
Lepším řešením bylo z vrcholu sejít sestupovkou, kterou je třeba trošku hledat (z vrcholu sestoupat
níže přes žlab a poté už by měl být sestup totožný jako z cesty Plattengalerie). My jsme tuto
variantu pravděpodobně nadešli a ubírali se pěšinou, která se na již známou sestupovku napojila
až mnohem později. Naštěstí byla na mnoha místech patrná vyšlapaná cestička, občas se objevil
i nějaký ten "mužík" (skupina kamenů různých velikostí, úhledně poskládaných na sobě), který
nám cestu napověděl. Po návratu z vrcholu se spustil znovu déšť a proto následovalo převlečení
do suchého a výlet směrem do naší domoviny za neustálé průtrže mračen, kdy se tento nečas
svou podobou chvílemi blížil pověstnému padání trakařů.
Za celou výletnickou partu sepsal Břéťa.
Fotoalbum najdete zde....