Jak bylo s klukama v Himalájích?

Na jaře 2008 mi Honza poslal mail: "Ahoj Evo, s Cecilem příští rok plánujeme "expedici" do Himalájí. Nemohli bysme se někde sejít, že bys nám poradila nebo dala nějaký tip? Nebo třeba ve středu na Škrovádě? Díky, měj se, Honza"

No a jak jsem neodpověděla hned, mail upadl v zapomnění. V srpnu jsme se potkali na terase restaurace "Pod císařem" v Ostrově a vše podstatné, dá se říci, se domluvilo. Příští rok, na podzim 2009, letíme do Nepálu, na přechod centrálního Himaláje, nasměrováno na základní tábor Makalu, dál se uvidí.Počet účastníků se nakonec vykrystalizoval na 6: Cecil (Pavel), Špágr (Honza), Eva, Lukáš a Jarda s Laďousem.

29. září 2009 v 18:30 odlétáme z Ruzyně přes Londýn, Hong Kong a 30.9. ve 22:30 přistáváme v Kathmandu na letišti, kde nás už čeká řidič, aby nás odvezl do  hotelu Potala ve staré části Kathmandu,  Thamelu. Je potřeba vyřídit náležitosti kolem treku, a tak dopoledne máme schůzku s Navangem, majitelem agentury Everest adventure, abychom vše doladili finančně, materiálně a seznamujeme se s naším gaydem Ongdym. Dokupuje se, co kdo potřebuje, deštníky, mapy, posíláme pohledy do svých domovů.

Další den dopoledne hodinovým letem odlétáme místní leteckou linkou do TUMLINGTARU. Po dobrodružném přistání na louce s travnatými drny se občerstvujeme v místním hotelu tradičním nepálským jídlem " dalbát " - rýže, omáčka z čočky a pohanky. A cestou necestou jedeme gazem do vesničky KHANDBARY/1020 /.

Následující  3 dny šlapeme z KHANDBARY / 1020 / - CHICHILA / 1850 / - NUN / 1500 / do SEDUY / 1540 /, procházíme vesničkami, po cestičkách mezi vzrostlou kukuřicí, rýžová políčka se střídají s políčky prosa - millet, obdivujeme keře kardamonu,  potkáváme místní obyvatele, školáky jdoucí do školy, naložené oslíky, zastavujeme se v čajovnách na čaj a sušenky a ochutnáváme místní kořalku milletku.

Zatím nejnáročnější den je z NUNu do SEDUY, kdy sestupujeme 880 m k řece ARUN KOSI / 620 / a hned nastoupáváme 920 m. Navíc je velké teplo a vlhko, šílená prádelna, a aby toho nepříjemného nebylo málo, objevují se první pijavice  " dzugy ". V SEDUY jsou místní lidé velmi přátelští, přicházejí za námi na terásku hotelu, fotí se s námi, Arjem asi 14ti letý  chlapec nás provází vesnicí, místní kluci hrají s našima hru " karambol ", hra podobná našemu biliáru, hraje se hodně v ulicích celého Nepálu.

Ráno kupujeme permit - vstup do národního parku BARUM. Stoupáme opět mezi kukuřicí a rýži, jdeme pralesovitou částí, v mlze, v teple a vlhku - ideální pro pijavice. Nejvíc jich má mezi prsty na nohou Laďous, protože jde jediný v sandálech. Mne zase drze lezou po hůlkách a, pokud je neohlídám, mam je na ruce, a to je pak řev. Do TASHIGAONU / 2070/ přicházíme poměrně  brzy, už kolem 13:30, a tak máme čas kouknout na itinerář naší trasy, focení okolí a čortenů.

Do KHONGMY /3560 / je stoupaní 1420 m nekonečnými serpentinami v pralesovitém lese, mezi stromy rorodendronů. Courám se, fotím, bavím se s nosiči, trhám si nepálské maliny, kluci jsou někde vepředu, užívám si samoty.

Celou noc prší a leje další 2 dny. Do YANGLE KHARKKY /3600/ jdeme pod deštníky, škrábeme se do sedla s výškou 4260 m a následně sestupujeme k řece BARUM KOSI, pokračujeme podél ní a musíme překonávat asi 10 jejích přítoků, které jsou vzhledem k trvajícímu dešti místy dost rozvodněné a jejich přejití si vyžaduje velké soustředěni. Přesto někteří zakusí jaké to je, mít vodu v pohorkách. 

V YANGLE KHARKE dáváme odpočinkový den. Došli jsme partu Brňáků, společný supr večírek při kytaře, zpívání, pečení bramborových placek na kamnech,  Honzovo pečení jačích steaků - nemá chybu. ALE kamna nemají ideální odtah kouře ven, a tak se většina dýmu převaluje v místnosti, a to nás trochu ničí - bolí hlava. Člověk neví, jestli vejškovka zlobí, či se přidávalo do čaje moc slivovice či co? Nejvíc hlava bolí Jardu.

Konečně je ráno, kdy neprší. Pohorky usušené, bolesti hlavy ustoupily, a tak celý tým může pokračovat až do výšky 4400 m do YAK KHARKY.  Kolem 10. hodiny dochází opět na deštníky, tým je v pochmurné náladě, přemýšlí, zda tato dovolená je tou správnou volbou. Cesta má tatranský ráz, je mlha, viditelnost žádná, mírné stoupání překonáváme pomalu - " SOLOLI ". Ongdy nedojde v podvečer ani večer, je rozhodnuto, další den dáme aklimatizační den.

Klasicky hnusné ráno, mokrý sníh leží všude kolem. Je neviditelno. No nic, je domluveno, že dnes jdeme dál. Šlapeme ve sněhové kaši, které postupně ubývá. Jdeme podél řeky, mírné stoupání, mraky se lehce zvedají. S Pavlem jdeme opravdu "sololi", přece jen BC Makalu je v 4800m.n.m. Po postavení stanů se jdeme projít k čortenu nad kemp. Makalu s námi začíná koketovat, fotíme, ale vršek Makalu se nám ukáže v plné kráse, až když se vrátíme ke stanům, je to nádhera. Počasí se snad moudří, i podle předpovědi na čtyři dny dopředu, má být dobře. Svítí hvězdy, v týmu vládne dobrá nálada.

Makalu nám přeje dobré ráno se sluncem, mrazem, ale Jarda zkouší, že by nešel dál a asi za dvě hodiny po něm to zkouší nosiči. Jarda dostavá dvě kapky Teatrea oleje na kloktání, nosiči si vymůžou o 250NR na den více. Po desaté hodině můžeme vyrazit po ledovci Barun a užívat si dne. Posedáváme, poleháváme, fotíme, celý den jdeme pod jižní stěnou Makalu a před námi se ukazuje Lhotse a Everest. Místo našeho táboření ve FRENCH KEMPU ( 5200 )je úžasné, člověk neví co dřív fotit. Dokud svítí slunce, je dobře, jak zapadne, padáme do spacáků před zimou.

Krásné slunečné ráno, Jarda je nejaktivnější, nejspíše mu kapky pomohly. Držíme se všichni pohromadě, překonáváme dva výšvihy a mezi nimi traverzy s mírným stoupáním. Místy jdeme po sněhu, scházíme do širokého žlabu, který je dost vysněžený tvrdým sněhem. Není to na mačky, stačí cepín nebo hůlky, ale nosiči mají trochu problémy. Ongdy, Pavel a Jarda jim vysekávají cepínem stupy. Žlabem stoupáme nahoru do HIGH KEMPU ( 5400 ).

Je 15.10. a všichni víme, že nás čeká náročný den, ale že až tak náročný, to ráno v 5.45, když vstáváme, nikdo netuší. Do kempu ještě nesvítí slunce, mrznou ruce při ranním balení, do pohotovosti dnes konečně mačky, lezecký úvazek, cepín. Začínáme stoupat po kamenech a přecházíme na ledovec West Barun a po něm až pod sedlo SHERPANI COL (6.200m.n.m.) Je už znát nadmořská výška 6.000m. Někdo to cítí bolestí hlavy, já na dechu a na svalech, a tak nasazuji s Pavlem hlemýždí tempo a tím se dostáváme až pod sedlo, kde na nás kluci čekají. Do sedla je to mixový výstup. Za zády máme celý den Makalu. V sedle Sherpani Col každý z nás zaznamenává svůj výškový rekord, užíváme si nezapomenutelných rozhledů, fotíme, jíme mandarinkový kompot, čokoládu, prožíváme super pocity. Chystáme mačky a prusíky na sestup. Jsou tu fixy jednak pro nás a na druhém fixu Ongdy spouští koše nosičům. Je dost zajímavé pozorovat, jak se část kuchyně, jako konvice na čaj, papiňák,... kutálí do doliny. Po ledovci téměř po rovině jdeme k druhému sedlu WEST COL ( 6150 ). Fotíme krásné scenérie. Ze sedla West Col je natažený fix 200m. Dolů jedeme zase přes prusíky. S námi je tu nosič Mirek a Jirka, ostatní ještě nedošli, Ongdy už hlásil dopředu, že za světla to nestihnou. Pod sedlem si ještě užíváme čokolády a nalezeného mangového kompotu, to ale ještě netušíme, že to je naše dnešní poslední jídlo. V dálce vidíme BC Baruntse, náš dnešní cíl, směřujeme k němu, fotím úžasný západ slunce. Vyšlapaná cesta sněhem končí, jdeme podle mužiků, stmívá se, vyndáváme z batohu čelovky a pracně hledáme vymužíkovanou cestu ve tmě. Kluci mají pocit, že jsme už příliš sestoupili. Z nosičů jsou s námi dva, ale ani jeden nemá jasno, kudy přesně jít. Chodíme sem tam, silně se ochlazuje a představa, že dojdeme dnes až do kempu Baruntse se rozplývá a s tím i možnost teplého čaje a jídla. Dochází zbytek nosičů, ale ne všichni nesou svoje koše s našimi batohy, a tak Pavlovi chybí stan i spacák, Honzovi karimatka, Lukášovi spacák. Docházíme na písčité rovinky a, kdo má, tak staví stan. Honza jde spát k nám do stanu. Já spím v jeho 30 let starém péřovém spacáku, jsem zmrzlá, ale šťastná i za to málo tepla, co mi spacák poskytuje. Mrzne, je tak minus 10. Klukům půjčuji svůj super péřáček, má zip, takže ho použijí jako deku. Těžko říci, co je lepší volba? Ani já, ani kluci nejsme ráno přespalí. Vylézáme ze stanu na slunce, abychom se ohřáli. BARUNTSE KEMP ( 5500 ) nyní po rozednění vidíme jak na dlani, máme to k němu tak 15 minut šouravou chůzí a nikdo se nebrání tomu, že si tu dnes uděláme po včerejší noční bojovce odpočinkový den. Každý si tu prožívá svoje blaho, někdo při spánku, při čtení, poslouchání MP3, při focení Barun a okolí. Poslední bagáž, co nám chybí, přinášejí nosiči až při pozdním odpoledni. V batohu Lukáše, co zůstal v noci někde pod sedlem, ale není jeho spacák. Lukáš je z toho smutný, spacák má půjčený. I mne to dělá vrásky na čele při představě, že se budu muset další noc dělit o svůj teplý spacák. Smutek v našem stanu netrvá dlouho, asi po dvou hodinách přicházejí nosiči od francouzské skupiny a přinášejí ztracený spacák. Velká radost je v celém našem týmu a já se těším, jak si budu užívat teplé noci ve svém spacáku. Noci si opravdu užívám, protože usínám až ráno ve 4 hodiny. Vzpomínám na kamarády na dřevě na Stěžerech v Krkonoších, jak už narazili sud a točí první piva, Břéťa vše chystá na ranní vaření. A ono to vše bylo jinak...

      Po probdělé noci jsem malátná, vycházím společně s Ongdym, Honzou a Lukášem. Ostatní zůstávají vzadu, zdržují se nejspíš bobčením. Cesta vede přes morény, jdeme pod úžasnou stěnou Baruntse. Mužíci nic moc a je chvíle, kdy to vypadá, že jsme ztraceni od druhé skupiny. Na některé z nás to nějak negativně dolehne, kopou do baťohu, chtějí domů, mají plné zuby Himalájí. Ale tady to nejde sednout na nějaký dopravní prostředek a odjet si, tady jsme několik dní šlapání k civilizaci, a tak nám nezbývá nic jiného než jít dál, svůj problém si v sobě zpracovat. A tak společně mlčky jdeme dál, čeká nás nepěkný výšvih sračkama v nepevných kamenech. Zbytek dne je úžasný, samé krásno. Mírné výstupy se střídají s traverzem, jdeme kolem jezera, nádherné scenérie svádějící k focení a relaxaci. Docházíme do kempu pod sedlo Amphu Laptse (5.600m.n.m.)

      Ongdy nás po třetí hodině probouzí čajem, balíme a před pátou hodinou ještě za tmy s čelovkami směřujeme do sedla. Cesta se klikatí po šutrech až docházíme ke sněhu, to už svítá. Fotím magické mraky a nasvícené vycházejícím sluncem vršky okolních velikánů. Mrznou mně ruce, ale nedá mi to nemačkat spoušť. Nasazujeme mačky a prolézáme ledem, sněhem mezi rampouchy, místy po fixech, které jsou připraveny už z večera. V sedle se dlouho nezdržujeme, přichází sherpa další velké skupiny, která jde za námi, a tak je rozumné být pryč ze sedla dřív, než dojdou. Spouštíme se přes prusíky po laně, bagáž se pouští na vedlejším laně. Při odebírání a uvolňování bagáže jeden baťoh unikl pozornosti nosiče a letí do doliny. Čípak asi je??? Za A) můj B) Ongdyho C) Lukášův.

Ano. C)je správně. A pochopitelně s baťohem je pryč i jeho půjčený spacák. Smolař Lukáš opět prožívá smutek. Celkově jsme všichni unavení, já s Pavlem se hlemýždím, a když dojdeme celou skupinu kluků a nosičů, tak Luky říká: "Tak jsme kompletní a můžeme pokračovat!" Pavel si to bere osobně, že nás nenechají ani vydechnout a chtějí hned jít, ale vše myšleno jinak. Kompletností se rozumí, že jeden z nosičů našel spadlý bágl. Super, zase tu máme chvíle štěstí a radosti. Dnešní den je pro nás dlouhý, celkem 12hod. šlapání do CHUKLUNGU ( 4730 ). Sestup je příjemný, mírný. V cíli máme opět pocit štěstí, no není to krásný den? Zajímavé lezení přes sedlo, výhledy, focení a spokojenost, že jsme tu nejnáročnější část treku zvládli bez vážných komplikací.

Z CHUKLUNGU přes TEMBOCHE, NAMCHE BAZAR, PHADING do LUKLY je to už frekventovanější trekařská oblast, tudy směřují návštěvníci hlavně pod Everest. Z Namče bazaru posíláme první SMS, že jsme v pohodě. Rozhodně je pro nás zážitkem letět z Lukly, startovací a přistávací ranway pozorujeme snad 3 hodiny před naším odletem, je krátká, z kopce a končí srázem do údolí.

Zbývající 4 dny v Kathmandu každý tráví po svém. Já nasávám nepálskou atmosféru usmívajících se Nepálců, hospůdek, obchůdků a památek.

Po 30ti dnech usedáme do letadla, já symbolicky mávám vzdalujícímu se Kathmandu a v duchu vyslovuji nepálsky pozdrav na rozloučenou "Namaste".

Připadá nám to, jako bychom včera přiletěli do Kathmandu, pocit, že to nějak uteklo, je faktem, a tak nám nezbývá než to přijmout. Teď je už na každém z nás, co nejdéle si v sobě uchovat ten nepálský klid a pohodu a nenechat se hned sešrotovat evropským shonem. No uvidíme, jak to každý dokážeme ....