Dibonova hrana na Cima Grande

Lezecký výlet do Sexténských Dolomit s dominantou Tre Cime Di Lavaredo je domluvený už 3/4 roku. Je to akce Ivana a Pepy. Ivan, staronový člen oddílu s velkými zkušenostmi v horách, má už delší dobu touhu si vylézt klasiku - Dibonovu hranu na Cimu Grande. Parťákem mu je Pepa, fyzicky a lezecky velmi zdatný, ale bez velkých zkušeností

z hor na vícedélkových cestách. No a tato cesta těch délek bude mít, je vysoká 650m.

Říká se: „Kam nemůže čert, nastrčí tam ženu“, a tady nastrčil hned dvě. Mne a moji letitou parťačku v horách, Marušku. S kluky se domlouváme, že se přidáme, aby bylo vytížené auto na cestu, ale jinak budeme nezávislá dvojka. Jsme s Maruškou přesvědčené, že bychom s našimi zkušenostmi měly cestu zvládnout. Výstup Dibonovou hranou na Cima Grande kopíruje hranu mezi severní a východní stěnou, délka cesty je asi 500m, obtížnost 4, ale nedoporučuje se cestu podceňovat kvůli délce cesty, odpovídá asi 20ti lanovým délkám.

Teď už zbývá domluvit termín akce. Jaro nějak rychle uteklo. Ivan i Pepa jsou rozlítaní po světě, v červenci je nestálé počasí v Dolomitech, bývají časté podvečerní srážky, a tak se dostáváme s termínem do konce srpna. Sedíme na netu na počasí v Cortině, holky, které po RHM přejely do Dolomit, podávají hlášení o aktuálním stavu počasí a je rozhodnuto. V pátek 27. srpna 2010 odjíždíme. Ve 13h. Z Trhové Kamenice směr České Budějovice, Linz, …

V řízení se střídá Ivan s Pepou , moje přísavky na rukou nemají šanci se dostat k volantu. Cesta ubíhá a už si sníme o vodorovné poloze v bivaku pod Cimami, když Pepa musí brzdit kvůli dlouhé koloně aut stojících před námi. Popojíždění je minimální, máme hodinou

ztrátu, na parkovišti u chaty Auronzo jsme před půlnocí. Máme síly si vzít plachtu, karimatky, spacák a vystoupat od auta do bivaku. Okamžitě všichni usínáme.

V 7h. se probouzím a lituji, že jsem zapomněla foťák v autě. Je tu krásný pohled z bivaku do údolí. Ostatní se také probouzejí, nikomu se moc nechce vstávat, noc byla krátká. Čeká se, až někdo zavelí k budíčku. No a tak já jsem ta ošklivá, kdo rozhodně, že je nejvyšší čas vstát , sbalit a jít lézt. U auta rychlá snídaně, sbalení lezeckého matroše, oblečení. Na parkovišti docela fouká a je zima, ač svítí sluníčko, takže oblékáme teplé oblékačky, nedá se zapomenout ani na čepici a rukavice. Doklady, lékárna, foťák. Co baterka? Nevím, kde jsem v tu chvíli nechala rozum, a vůbec proč se ptám Ivana, když tu mám parťáka Marušku? Sama sobě nevysvětlím, prostě baterka, která už byla v baťohu, je zpět v autě. Ivanův pohled mluvil za vše: „Prosím Tě, výstup 4,5h., sestup 2h., nejpozději po 18h. jsme tady a vaříme brambory s domácí vepřovkou a popíjíme pivko“. No a mobil? Přeci v Nepálu jsem bez něho vydržela měsíc, tak proč se s ním tady zatěžovat, na psaní SMS nejspíš nebude čas. A nebyl! Nebyl čas, nebyl mobil. Bylo dobrodružství.

Házíme baťohy na záda a míříme po turistické cestě k chatě Lavaredo, kde kluci jdou na záchod. A k Itálii patří neodmyslitelně ranní presíčko a kdy jindy si ho dát než teď?

K nástupu po pěšině jdeme společně s kluky ze Slovenska, jdou lézt Comiciho cestu. Ve stěně vidíme 2 dvojice, jsou už v 1/3 stěny. Vybalujeme lezecké věci a v 10h. nastupujeme. Ivan odlézá, Maruška začíná lézt první délku, fouká vítr, sluníčko svítí, ale ne na nás. Mrznou ruce i nohy. Lezu v bezprstových rukavicích, ponožky nechávám na nohou. Během 120m lezení po IV. pilíři stále vidíme kluky. Na začátku 4té délky se zdržujeme čekáním, až odleze dívka z dvojice Italů, která tady mezi námi kličkuje. On je zřejmě horský vůdce, ani se moc nejistí, leze rychle. Naši kluci se nám vzdalují. Je ticho, které občas přeruší výkřik „zruš, polez, jistím, lezu, kolik zbývá lana?, 10m, 5m...“ . Kluky jsme úplně ztratily z dohledu. Během jištění pozoruji sousední Paternkofel a lezce ve stěně Cimi Piccola (2857), nejmenší ze tří Cim.

Dolézáme na polici a hned nevíme, zda je to už ona, po které máme jít 30ti metrový traverz doleva. Nahoru se mi nezdá, jdu traverz, štandy skončily, dělám svoje pomocí frendů a čoků. Cigaretové vajgly, lidské hovno, kamenný mužík nás ujišťují, že jdeme dobře.

V popisu cesty je - jít komínem. Opět nás to ujišťuje, že jdeme dobře, jen ten komín je nekonečný, není těžký, nechá se lézt rychleji. Ivana zahlédnu pod vrcholem, volá, jestli jsme v pohodě? Volám na něho, že jo. Sluníčko začíná mít odstín, jaký mívá před svým západem. Vrchol nejmenší Cimi, Cimi Piccola máme už pod sebou, lezeckou dvojici pozoruji při jejich slaňování z jejího vrcholu. Komín nemá konce a mně začíná být jasné, že tu dnes zatmíme. Hodinky mám v batohu, nechci se na ně dívat a dělat si stres z času. S Maruškou jsme v naprosté pohodě, ale každá ví své, jen o tom nemluvíme. Pořád další a další komíny.

Uff, konečně jsme na podvrcholové okružní polici. Zůstáváme v úvazcích a ve smyčkách, jdeme doleva, až dojdeme na konec police. Přitom míjíme 4 bivakovací ohrádky. Už je tma, naštěstí je jasná noc, ale ne dost na absolvování sestupu, který bychom musely hledat a přitom nemáme čelovku, ani jinou svítilnu.Vzhledem k tomu si vybíráme bivakovací plošinku, kde nefouká a která je nejvíce rovná. Shazujeme úvazky s materiálem, lana a prázdné baťohy si rovnáme pod sebe. Na sebe dooblékáme vše, co máme. Když to spočítám, mám na nohou 4 vrstvy kalhot a horní půlku těla chrání proti chladu také 4 vrstvy. Na hlavě zůstává čepice a přilba. Po střídmé večeři se s Maruškou do sebe zaklíníme. Mně je víc zima na břicho a jí na záda. Abychom zabily čas, brebtáme o všem možném, je nám jasné, že noc bude dlouhá.

Máme za sebou 2h přerušovaného spánku, když před půlnocí slyšíme hlasy kolemjdoucích. Jsou to slovenští kluci, kteří šli Comiciho cestu, výstup se jim také trochu protáhl. Lákáme je do bivaku, přece jen, jeden chlap zepředu a druhý u Marušky zezadu, hned by bylo tepleji. Nevím, zda by nabídku odmítli, kdyby nám bylo o 30let méně? Nicméně oni zvou nás na společný sestup. Naše rozhodnutí je rychlé. Balíme lana, lezecký matroš, lezečky, vše rychle házíme do baťohu a následujeme kluky po rampě ke slaňovacímu řetězu. Pět slanění navazuje za sebou, takže není žádný problém. Při čekání na volné lano u štandu s Michalem sledujeme světelnou morzeovku od chaty Lavaredo. Trošku mne napadá, že by to bylo na nás!? Michal neříká nic a já dělám mrtvého brouka, už je volné lano, jedu o dalších 25m níže na širokou rampu. Další slanění nenavazuje a musíme pohledat, chodíme všichni čtyři sem a tam, čteme popis, který sedí, slaňovací řetěz je u desky pomníčku. Házíme lano do slanění, jede Michal, Maruška – sjíždějí levým žlabem, z pravého žlabu se ozývají hlasy a záhy jsou vidět světla čelovek. Směrem ke mně a Vladovi stoupají pravým žlabem čtyři muži. Snaží se identifikovat dvě ženy se jmény Eva a Marie. No nazdar! Italští záchranáři nás přicházejí zachraňovat. Kluci dole dostali strach, u auta na parkovišti totiž šíleně foukalo a teplota klesla pod nulu. No a my jsme zatím, s těmi vrstvami oblečků na sobě a už se snižující nadmořskou výškou, pěkně zpocené. Chlapi – záchranáři jsou pěkní, milí a hlavně šťastní, že jsme v pohodě, že nás nemusí nosit, že jsme schopné samostatné chůze. Je jasné, že celodenní lezení a noční sestup se projevuje na rychlosti chůze. Záchranáři nás směřují do pravého žlabu na další slanění. Chválí nás skoro každý krok slovy „Bravo“, „Good“. Společně s kluky ze Slovenska slaňujeme další 2 délky a nepříjemným suťovým žlabem scházíme na cestu. Italové znají cestu, takže to jde rychle, odpadá hledání a koukání po mužicích. Hlídáme hlavně, abychom neshodili nějaký kámen, na ty, kteří jdou už pod námi. Kolem 4.hodiny jsme u našich kluků na parkovišti. Děkujeme záchranářům, píšou si naše iniciály, tak uvidíme, jaká bude faktura za záchranu?

Házíme vše do auta a ujíždíme do tepla. Byla to supr akce, velmi poučná. Někteří moc nechtěli, abych článek vůbec psala, ale možná pomůže někomu při plánování jeho lezeckých cest. Zpětně jsme pohledali na netu časy lezecké túry. Tak 7h. nahoru a 4h. sestup, což sedí. Stálo to za to, jen nemít výpadek mysli a přibalit čelovku a mobil, ale to by bylo vše jiné a ne tak poučné.

Fotogalerii naleznete zde .