Lofoty
Sever, sever, dost severní
sever. Kdyby bývalo nebylo zataženo, podařilo by se mi nevidět západ slunce
(pro méně chápavé: zrovna v době mé krátké návštěvy Lofot nastal jev tzv.
půlnočního Slunce, čili ono prostě nezapadne za obzor a po půlnoci zase
stoupá). Ovšem i tak dost dobré: do klasiky lofotského lezení, Vestpillaren na Presten můžeš
nastoupit v poledne a beze stresu ze zatmění. Dolezeš kolem desáté večer,
během sestupu si dáš koupel v horském jezeře a po návratu do kempu večeři nebo co
vlastně, je už totiž ráno. Auto zaparkuješ na silnici u moře a po první délce
jsi v horách. Lezba je úžasná, pěkná pevná žula
samá plotna, spára a sokolík, žádný nýt tam neuvidíš,
ovšem výhled je
ještě úžasnější. I ten na kopec Hoven, cíl lofotských turistů. Taky lezení na
skalkách dost dobrý, o treskách a makrelách k večeři nemluvě. Jinak dost šílený podnik: dva
mikrobusy po devíti lidech (vše bikeři kromě obou
řidičů), nonstop jízda se zastávkou na čtyři cyklovýlety
náhorními plošinami Norska (řidiči převážejí auta a těší se na lezení
v konečné destinaci) a dvě kulturní vložky. To vše za dva týdny. Prostě,
nekup to…jen muchničkám to nezapomenu. Už dlouho mne nikdo tak soustředěně a
úspěšně neotravoval – i když to je možná to je tím, že
už nechodím na žádné schůze J.