Na
skok na Mt.Damavandu
Stojím na vrcholu nejvyšší sopky Asie (prý stále
aktivní, ale hodné), a dožaduji se fotografie spolu se svým batohem, který mám
ozdoben nášivkou Českého horolezeckého svazu a českou vlaječkou. Nejsem tu
totiž jen tak za sebe, momentálně reprezentuji svoji zemi, a samozřejmě hlavně
HO Škrovád. Ocitla jsem se zde jen shodou okolností,
ale Mt. Damavand je národní symbol, hora, na kterou prostě každý
správný Iránec musí aspoň jednou za život vystoupit. Nemohu si tedy tu
příležitost nechat ujít ani já. Mám jen trochu
smůlu – rozhled je nulový a díky silnému větru je tu tak mínus
pětadvacet, takže si tu pobyt moc neužiji.
Do Iránu jsem přijela jakožto
předsedkyně ČHS na generální zasedání UIAA. Tamní horolezecký svaz si hýčká
tajemníka pro zahraniční záležitosti, opravdového muže na svém místě, neboť
dokázal nejen přesvědčit konzervativní Evropany, kteří mají stále v UIAA
nejsilnější slovo, že se nemusejí obávat do Iránu přijet, ale také zorganizovat
ho bez nejmenší chybičky. V Iránu požívá
horolezectví opravdovou vážnost a úctu; součástí zahajovacího ceremoniálu byly
prezentace horolezeckých úspěchů včetně první ženské expedice na vrchol
Everestu. Vrcholem ceremonií pak byla i účast samotného vicepresidenta Iránu,
takže si horolezci připadali aspoň na chvíli jako opravdoví V.I.P. To, že si
museli delegáti přivézt v portmonce hotové peníze, a ženy pořídit pokrývky hlavy a oblečení zakrývající
jejich každou křivku, brali všichni jako nutný folklór.
Jakmile jsem se dozvěděla, že
účastníkům nabízí cestovní agentura Araz také různý
doprovodný program, nezaváhala jsem a pobyt si o pár dní tentokrát prodloužila.
Ačkoliv podívat se do po památkách staré perské říše by bylo určitě zajímavé, vystoupit
na nejvyšší horu mne lákalo víc. Předpokládala jsem, že nepůjde o žádné
extrémní lezení a budu si připadat divně – poprvé půjdu organizovaně a s
horským vůdcem – ale co si může dovolit sama žena v Iránu jsem netušila a tak
jen doufala, že podobný bláznivý nápad dostane více mých kolegů. Fakt, že jsem
nemohla před odjezdem v žádném knihkupectví sehnat jakéhokoliv průvodce po
Iránu, mne mírně znervóznil, a ani náhradní četba známého bestselleru „Bez dcerky
neodejdu“ nebyl nejšťastnější nápad. Do balení spacáku, karimatky a zbrusu
nových lehkých Scarp vyhovujících mé představě o pohybu
ve velehorském terénu od +30 do
Kostky jsem vrženy, dosedám na
letiště Imána Chomejního. Při
výstupu z letadla si, tak jako Bety, musím zahalit hlavu do šátku, ale tím
veškerá podobnost s jejím osudem končí.
Když tu cizinka respektuje v přiměřené míře místní zvyklosti, cítí
se naprosto v bezpečí. Teherán je mnohamiliónové město, překvapivě čisté a
plné parků. O svátcích a dnech volna si obyvatelé rádi vyjdou na procházku do
okolních kopců, a cizinec tu může spatřit nevídané věci – mladé milence držící
se za ruce a dokonce dívku s cigaretou. V horách je vždycky větší
svoboda a je tomu tak i tady. Město je sice svázáno konvencemi, ale k mému
velikému překvapení jsou dívky a mladé ženy štíhlounké, půvabné a sexy i
zahalené do černých šátků a plášťů. A já? Po několika dnech strávených
v jednacích místnostech a ulicích Teheránu shledávám, že nosit ten šátek
na hlavě a jedinou splývavou halenu, kterou jsem si z domova přivezla, má
své nesporné výhody. Absolutně jsem zproštěna mučivých pochyb, zda jsem vhodně
oblečena a učesaná, akorát je mi líto prachů vyhozených za kadeřníka před
odjezdem. Kdoví, možná by v jistém věku nebylo špatné přiklonit se
k těm nejortodoxnějším muslimkám, zahaleným do čádoru
od hlavy až k patě tak, aby jim koukalo jen jedno oko.
Pondělí ráno, první den
čtyřdenního zájezdu s cílem vystoupit na vrchol Mt.
Damavandu. První den přesun do základního tábora Goofsand Sara (cca 2950m), druhý
den výstup do bivakové boudy o tisíc metrů výš, třetí
den výstup na vrchol (5679m) a zpět do bivaku, čtvrtý den sestup a přesun do
Teheránu. Mé zbožné přání je splněno, kromě mne se přihlásili představitelé Novozélandského
alpského klubu (John Nankervis, 59), Japonské
horolezecké asociace (Hiro Saso,
60) a Norského alpského klubu (Harald Kippens, 35). Budeme mít dokonce dva místní průvodce –
sebevědomého Farzada (29) a skromného Hadiho (27). Vskutku vybraná společnost, a to ještě
netuším, jaká s nimi bude legrace. Pro začátek nám pracovník Arazu oznamuje, že je bohužel až do šesti hodin večer
zavřená jediná přístupová silnice z Teheránu pod horu, takže můžeme vyjet
až večer. Nikoho to nezlomilo a sázíme dolary i tak, jen John se zdá poněkud
vyveden z míry. Snad aby se pomstil, mučí na náhradní procházce
v horách nad městem naše průvodce čtením frází z persko-anglického
slovníku. Farzad se předvádí – na stromě vysekne
čtyřicet shybů a bez lana leze na skalní útes. Potlačuji nutkání vydat se za
ním, protože ostatní hodnotí jeho chování jako bláznivé. Shyb už udělám asi
jenom jeden, a tak soutěžit nemůžu. Skupinka tří žen na výletě v černém po
mně pokukuje s neskrývanými sympatiemi a nakonec mi lámanou angličtinou
jedna z nich sděluje, že jsem moc pěkně oblečená a sluší mi to, a ukazuje
na moje křivky v kalhotách Sir Joseph. Úplně mne
to šokuje, a k tomu mi Hadí neustále uctivě oslovuje „madam“ a je
neobyčejně pozorný. Snad abych si nemyslela, že jsem v ráji, ostatní účastníci
zájezdu se ke mně chovají celkem standardně. S mírným zpožděním končíme
den dle plánu - asi v deset večer nás minibus vyklápí v Goofsand Sara čili Ovčím domově,
rozkládáme si karimatky a spacáky na zemi
v mešitě a usínáme.
Úterý, den druhý.
Damavand je v ranním světle nádherný, ale sirné výpary na
vrcholu poněkud vysoko. Jsme tu úplně sami, už je po sezóně. Paráda. Dnes máme
za úkol dosáhnout „second shelter“
v necelých čtyřech tisících metrech. Pro klienty cestovky
se běžně sjednávají muly, aby mohli jít nalehko. Rozhoduji se vynést si všechny
své věci radši sama. Není kam spěchat a pořádně se rozejít neuškodí. Výška by
mi vadit neměla, i když člověk nikdy předem neví. Zítra to však bude chtít rychle
nahoru a hned dolů. Nad plechovou boudou se tyčí zatím nedokončená chata jak ze
Švýcarska, viditelný důkaz rozvoje oblasti. O Damavand
je velký zájem hlavně mezi skialpinisty. V letní
sezoně tu ale také musí být šrumec – okolo jsou
vybudovány rozlehlé plošiny na stany. Ještě že klasický bordel
okolo nich v létě snad přebije spousta květin – iránsky zvaných „laleh“. Teď jsou tu k vidění jen hromady kamení. John
a Hiro hned zalehli a spí. Jdu se projít, přílišné lenošení
zabíjí. Zítra ráno máme vyrazit v šest a kolem jedné být na vrcholu.
Středa, den
„D“
Farzad je nervózní, neboť jeho klientela nejeví známky
patřičného odhodlání dosíci vrchol. Hiro vypadá žalostně a povděkem kvituje můj „sleeping bag tea“. John vypadá,
že vůbec nechce opustit spacák, a dožaduje se snídaně, když už je sklizená.
Vycházíme skoro až v sedm, snažím se přizpůsobit klasickému pomalému tempu
oblíbeném horskými vůdci, které nasadil Farzad. I tak
jsme za chvíli dost vysoko nad ostatními. Vím, že Hiro
nemá ambice jít moc vysoko, a předpokládám, že John taky. Harald
si to zatím užívá s nimi, ale nepochybuji o tom, že on s vrchol chce,
má už jako lezec leccos za sebou. Zatahuje se a hodně fouká. Farzad se začíná chovat značně podivně. Nejprve mi
vysvětluje, že nemůžeme jít napřed, protože v horách musíme chodit všichni
pospolu. Pak panikaří, že John dole trpí akutní formou horské nemoci, a že
k nim musí vrátit. Když se v poklidu John s Hirem
obracejí nazpět a Harald s Hadím nás dohánějí,
zachmuří se, že se zkazilo počasí a na vrchol jít je velmi nebezpečné. Nejdřív
se bavím, že mne asi považuje za nezkušenou turistku, ale pak mi s hrůzou dochází, že to myslí vážně a že se mu
z nějakých neznámých důvodů na vrchol dnes nechce. To by mne tedy čert
vzal. Nakonec dochází ke kuriózní situaci, kterou bych v novinovém titulku
nazvala „Klienti přinutili vystoupit na vrchol Damavandu
svého horského vůdce“. Dvě stě metrů pod vrcholem se zastavuje, že to musíme
otočit, protože jde o život. Zdůvodňuje to jistou ztrátou orientace v mlze
a desítkami klientů a horských vůdců, kteří za podobných okolností sešli
z cesty a sklouzli do okolních ledovcových splazů.
Při pohledu na nevinný a celkem dobře znatelný chodníček na sirno-ledovcovém
podloží se to opravdu těžko chápe. Ještě že je tu Harald,
který důrazně Faradovi osvětluje, že už toho bylo dost, a vyráží prostě
kupředu. Já samozřejmě za ním, a zoufalý poslední Farzadův
pokus nás ovlivnit žádostí o podpis „reverzu“ končí
odpovědí, že nemáme u sebe tužku. Hádí přestává držet
basu, dožene mne a povzbudivě se usmívá, že jako klídek, na vrchol je kousek, a
že jsem very strong. Náš
horský vůdce Farzad otáčí taky, co mu zbývá. Na vrcholku si aspoň střihne stojku, aby bylo
vidět, že není žádné ořezávátko. Mně už
se ale nelíbí, může si dělat třeba sto shybů. Málem by mi odepřel pohled dolů
z nejvyšší sopky Asie – i když ve skutečnosti samozřejmě nic vidět není. A nemůžu si ani odnést na památku kamínky z vrcholu,
protože síra by mi prý propálila bágl. Ale stálo to za to.
Den čtvrtý a
poslední
Za dvě a půl hodinky jsme to
stihnete z vrcholu Damavandu zase na chatu,
jestli vám nebude blbě, sníte večeři a na druhý den sejdete zase k mešitě
v ovčím domově a pak se vrátíte zpátky do civilizace. Já jsem živoucí
důkaz toho, že ženy vydrží vše, jako jediná jsem úplně v pohodě. I Farzadovi nakonec odpouštím, když dokáže říci toto: „Těším
se, že se ožením. Když jsem sám, utrácím moc peněz, manželka bude dobře
hospodařit, ušetříme“. A tak odjíždím z téhle země s neoprávněně
špatnou turistickou pověstí s nejasným tušením, že tu ženy sice na ulici
nevyjdou bez černého šátku a pláště, ale za dveřmi domova to možná bude podobné jako jinde.