Alena odkaz na čánek ze své výpravy do Španělska (Riglos, Montserratu) -
zde....
Speciální příspěvek Aleny na výročku HO Škrovád 2012
(odpověď na dotaz na cestu, která ji utkvěla v paměti i s udáním důvodu)
Pár slov ti napíšu, ale z té cesty kterou popíšu bohužel nemám fotky,
protože jsme si na ni nevzaly foťák.
Oblast: RIGLOS, Mallo Visera (věž)
Jméno cesty: Moskitos
Obtížnost: 6b
Délek: 8
Pod hlavními věžemi Riglos ti nejdřív spadne čelist jak nad materiálem, po
kterém se máš vydat na vrchol, tak nad tím, jak je to vysoko a jak je to v
závěru převislé, něco jako teplický Bumerang ve velkém. "Moskitos" je
nejlehčí a hodně populární cesta na Mallo Visera, a my (= já a Jana) jsme po
ní zatoužily jako po přitažlivém milenci. Má nádhernou linii, začíná šesti
délkami v "sokolíkových" zářezech, největším převisům se vyhne traverzem na
neobvyklý skalní útvar vyhlížející jako kazatelna a zvaný Trůn, a dál dvě
mírně převislé délky na vršek. S respektem si ráno, kdy tu ještě nesvítí
slunce, vystřihávám první délku, lehká nervozita. Slepenec má výraznou
oranžovou barvu a fakt velké valouny - může být valoun hranatý? a lezení je
nádherné, kapsy, spárové chyty, nýty nikoliv metr od sebe, takže i adrenalin
funguje. Friendy ani nic jiného sebou nemáme. Střídáme se, šestá délka je
travers na Trůn, jak jsem se teprve později dozvěděla, "la famosa traverse".
Bodejť - brzdím u posledního nýtu, kousek ode mne z konglomerátu trčí jakási
omaglajzovaná tvárnice a dál nic, hloubka, nejméně tři metry k okraji Trůnu,
na který tedy rozhodně nebude lehké se vyhoupnout. Zhluboka se nadechuji, ti
přede mnou to někudy taky museli přelézt, nemám sílu, ještě že nemám ani
techniku, ale nějak ty tři metry převzlínám a sápu se na trůn. A už se můžu
smát i ostatním, za Janou nás dolézá i trojka kluků ze zlínské party a tak
si na Trůnu děláme párty, než se potrápíme v dalších dvou délkách ne vrchol
- přiznávám, že tohle už čisté lezení nebylo, do smyčky jsme si dvakrát
stoupli, nějak to podezřele ztěžklo a navrch je to kolem mokré...ale cíl je
splněn. Osm délek, božský výhled, vedro k nevíře, orlosupi bradatí přišli o
kořist. Paráda!
Členové našeho HO odvedli tradičně pěkné výkony na Krkonošské 70. Kmenovým družstvem bylo družstvo "HO Škrovád" (93. místo, čas 5h24:56), další členové oddílu jeli v mužstvech Kladiva Pardubice (31. místo, čas 4h03:44) a ST Znouzectnost Chrudim (69. místo, čas 4h43:02). Kompletní výsledky závodu jsou zde.... Informační video z produkce Trutnovinky najdete zde....
V rámci Posledního slanění HO Škrovád se vybrala na dobrovolných darech po odečtení režijních nákladů částka 13 150 Kč. Tato částka byla poslána na Centrum Paraple, kopie složenky je zde.... Webové stránky Centra Paraple naleznete zde....
Článek od Evy najdete zde.... Fotky jsou zde....
Článek od Aleny je zde..., fotky jsou zde....
Článek od Aleny je zde.... Článek sice již vyšel v časopisu Everest, ale v této podobě má ještě speciální škrovádský úvod.
Výsledky běhu jsou zde....
Alba najdete zde... a zde....
Pro srovnání, výsledky předchozích ročníku běhu najdete zde -
2008,
2007,
2006.
Článek od Evy je zde.... Fotoalbum najdete zde....
Článek Evy Těšitelové je zde. V článku jsou odkazy na několik fotogalerií.
Článek od Břéti je zde. Fotoalbum najdete zde....
Závod se uskutečnil za ideálního počasí - polojasno a teploty kolem 20°C. Některé běžce to zlákalo k neočekávanému prodloužení půlky na celou trasu. Celkově se 24. ročníku zúčastnilo 29 běžců.
Výsledky Pančaváku naleznete zde.
Album od Pitivieura najdete zde, album od Dana je
zde.
Eva oskenovala dva články o Pančavově běhu z ročenek HO Škrovád. Článek z ročenky 1985 o nultém ročníku je napsán přímo Pančavou, článek z ročenky 1987 o druhém ročníku napsal Míra Bena. Vše najdete zde.
Článek Kariho sloužící i jako pozvánka na výjezd začátkem května 2009 najdete zde. Kompletní album najdete zde.
Článek Evy Těšitelové je zde. Několik fotek najdete zde, více fotek pak zde.
Článek Aleny Čepelkové je zde. Kompletní album najdete zde.
Článek Evy Těšitelové naleznete zde, fotogalerie je zde a výsledky běhu zde.
Článek Aleny Ottové Čepelkové naleznete zde.
O své svobodné vůli jsem slíbil Evě, že napíšu pár řádek o této akci, tak to teď s chutí udělám, přestože jsem se paradoxně akce zůčastnil jen jako pozorovatel na dobu ne delší než dvě hodiny. Nicméně jsem za tu chvilku nasbíral tolik zážitků, že je mám chuť na těchto webových stránkách zaznamenat.
Když jsem se dozvěděl o Evině akci s nevinným názvem "Pohodový víkend - košíkaření PEDIG" na chalupě na Vysočině, dostal jsem hned nápad poslat na ni něžnější část naší rodiny. Protože o ruční práce projevil zájem i náš syn, měl jsem jet i já coby dětský dozor. Jakmile se tuto skutečnost dozvěděli kamarádi z oddílu, počali mě od mého ušlechtilého záměru zrazovat. Odvolávali se přitom na takové argumenty jako, že "budou tam samý ženský", až po "bude tě tam z toho bolet hlava".
Nakonec to dopadlo tak, že na akci jela jen něžnější část naší rodiny, protože mě čekaly doma úklidové práce na půdě a venku skalní práce s Ivošem. Mé ženy jsem odvezl na chalupu a rychle jsem se vytratil, aniž bych šel dovnitř chalupy. Během následujích dvou dnů jsem se pak s pocitem stesku několikrát pokoušel neúspěšně dovolat, což bylo nakonec korunováno krátkým rozhovorem v poledne druhého dne, v němž jsem se dozvěděl, že mi bylo některými členkami kurzu vytýkáno mé nezdvořilé opuštění bez přivítání, ale, že mi to Eva "vyžehlila".
Vybičován zvědavostí nad tím, co se to tam vlastně děje, když ani není čas na telefonáty, jsem na večer téhož dne dorazil na místo ručních činností. Neopakoval jsem svou chybu a do chalupy jsem tentokrát vstoupil. Otevřel jsem opatrně dveře společenské místnosti, protože v ní bylo podezřelé ticho a zůstal jsem na chvíli stát s otevřenými ústy. Uviděl jsem místnost plnou soustředěně pletoucích žen , ozývalo se tam jen šustění pedigu (pro neznalé, to je ten materiál, ze kterého se pletlo). Nesměle jsem pozdravil, skoro nikdo si mě přitom nevšiml, či spíše neměl čas si mě všímat.
Přivítal jsem se se s moji ženou, sedl si do koutku a začal fascinovaně pozorovat dění kolem sebe. Stručně popsáno se tam dělo toto - členky kurzu byly maximálně zaujaty pletením, přitom se ale pohybovaly po místnosti, protože jednak se pedig musí čas od času namáčet a pak také chodili pro radu za vrchní odbornicí Jáškou, která procházela místností a bedlivě sledovala veškeré dění a přispívala radami. Vše připomínalo bájné draní peří z dávnověku Vysočiny s tím rozdílem, že zde si frekventantky kurzu místo informační služby "co se děje po chalupách" jen občas prohodily slovo ve chvíli, když řešily nějaký odborný problém pletení. A všude po stolech bylo rozeseto plno pěkně provedených výrobků .
Abych to vše shrnul, myslím si, že tahle akce se vydařila. Evo, díky, že jsi to zorganizovala a frekventantky kurzu máte můj obdiv za Vaši zručnost a zaujetí. U nás doma už dáváme pečivo jen do nového košíčku. Doufám, že se to podaří příští rok zopakovat, a kdyby bylo k dispozici mimo pedigu i vrbové proutí, což je materiál pro prsty horolezcovi, tak přijedu uplést koš na dřevo. V takovém kolektivu mi bude potěšením pracovat.
Pepa
Fotogalerie je zde.
Článek Evy Těšitelové naleznete zde, fotogalerie je zde.
Závod se uskutečnil za jasného počasí a teplot kolem 28°C, což negativně
ovlivnilo dosažené časy. Celkově se 23. ročníku zúčastnilo 31 běžců.
Výsledky Pančaváku naleznete zde,
fotogalerie je zde
Článek Evy Těšitelové naleznete zde, fotogalerie je zde.
Tento rok připadlo napsání článku o Tatrách ma mě, Martina totiž nemá čas, připravuje se na zářijové taneční :-). Nevím, zda se mi to podaří sepsat stejně kvalitně, jako jí před rokem, viz zde.
Akce proběhla ve dnech 11. - 14.7. . Byly jsme stejně jako minulého roku rozděleni na dvě skupiny – drsné malé škrovádské děti se základnou na Brnčálce a drsné větší škrovádské děti natěšené na přechod. Na vše dohlíželi škrovadští tatínkové. Složení jednotlivých skupin bylo následující: brnčálníci – Eliška + Šíma s horskými vůdci Jirkou a Ivošem, přechodníci – Bára, Martina, Pepíno a Vašek s horským vůdcem Martinem a pozorovatelem-nosičem Pepou. Protože autor článku se zůčastnil přechodu, zůstanou některé detaily z base campu Brnčálka nejspíš zahaleny rouškou tatranské mlhy a článek dále popisuje přechod.
První den jsme oželeli “škrovádskou středu” a vyrazili odpoledne směr Smokovec. Dojezd byl za tmy, spalo se v blízkosti parkoviště a v autě.
Ráno jsme byly terčem letmých zvědavých pohledů kolemjdoucích, kteří neznali naše smělé plány. Jakmile se podařilo vylézt ze spacáku, následovala svižná snídaně, dobalení a přesunutí na nedalekou stanici električky. Zde nás čekalo první malé překvapení – pokladna definitivně zavřena. Nic, řekli jsme si, koupíme lístky v električke. Jenže ta přijela bez průvodčího a byly v ní jen automaty na kovové mince. Na tuto alternativu jsme nebyly úplně připraveni, respektive za to mohla asi banka, která nás vybavila jen papírovkami. Zkonzultovali jsme vše s řidičem, který sice neměl pravomoce pro prodej lístků, ale přispěl radou, že pokud to stejně rozumně vysvětlíme revizorovi, tak tu tisícikorunovou pokutu nejspíš nedostaneme a zaplatíme mu jen jízdné. Jízdné jsme nakonec nikomu neplatili a jako černí pasažéři jsme na poslední chvíli vystoupili na stanici Popradské pleso, protože Martin vylovil bleskově z paměti, že odtud je to asi nejblíž, než z původně plánované stanice Štrbské pleso. Martin je vůbec dobrý vůdce, nepotřebuje ani GPS, ani mapu a vše nahrazuje vytříbeným instinktem starého horského vlka podepřeným vysokou dávkou improvizace a mnohdy i zkušeností.
Ze stanice vedla cesta po asfaltce k Popradskému plesu s mezizastávkou u odbočky na Cintorín. Zde se skupina na chvíli rozdělila – děti se šli podívat na Cintorín a dospělí ladili dětské baťohy. Dospělí zjistili, že pokud dítě táhne v batohu půl kila rajčatové omáčky a náhradní holinky, tak mu to na lehkosti při chůzi nepřidá. Děti se vrátili s novinkou, že na Cintorín se vybírá vstupné, což je zcela jistě zajímavá komerční aktivita a mohlo by následovat třeba vybírání vstupného na chodníky, či pohledného na vrcholky. Každopádně s rozloženým nákladem a po přestávce se šlo chvíli veseleji, než jsme se dostali ke klasickému horskému chodníku v Mengusovké dolině a dále v Dolině pod sedlem Váhy. My, lidé z nížin, nejsme na tohle zvyklí. Trénink jednou ročně nás zdaleka nepřipraví na ten šok. Každopádně, přestože došlo k pokusu o diferencování menší skupinky reptajících dětí, nedostatek kyslíku ve vyšších polohách tuto skupinku nenávratně rozprášil a na chatu pod Rysmi již došli děti vesele unavené. Vzhledem k budoucímu náročnému přechodu sedla Váhy a dobrému času jsme zde udělali hodinovou občerstvovací a odpočívací přestávku spojenou s nezbytným nákupem prvních suvenýrů a někteří si nenechali ujít příležitost k obdivování proskleného WC.
Poté nastala nejtěžší etapa celého výletu – opuštění turistického chodníku a sestup ze sedla Váhy do České doliny. Prvotní celkem slušná stezka v prudším svahu se znenadání ztratila a my jsme byly nuceni jít do suťoviště, kde se projevila především u nejmladšího člena výpravy nezkušenost v pohybu v horském terénu, čímž se postup zpomalil, přestože čas byl stále víceméně dobrý. Po těchto peripetiích, kdy jsme se rozdělili na kamzičí rychle postupující družstvo dvou nejstarších dětí a dvě zpomalená družstva ve složení tatínků s mladšími dětmi, navíc se slušným odstupem mezi nimi. Nicméně vše dobře dopadlo a závěrečný přechod okrajového sněhového pole nad Zmrzlým plesem jsme již absolvovali zase všichni společně a dobrá kvalita sněhu a mužici u stezky na kraji České doliny nám opět vlili patřičnou dávku optimismu do žil. To nám dovolilo kochat se krásami České doliny, Galerie Ganku a čarovného Českého plesa. Nezbývá zde, než ocenit pomoc Martina, který přestože se v tuto chvíli dostal do jemu ne úplně známého terénu, tak nás z něj bezpečně vyvedl. Pohodu nenarušil ani závěrečým sestup horolezeckou stezkou v strmém svahu do Bielovodské doliny k tábořišti. Tábořiště bylo vzhledem k pracovnímu dni dle očekávání prázdné a měli jsme ho sami pro sebe. Rozhodnutí spát mimo přístřešek nakonec změnil déšť. Přemístili jsme se pod střechu, navařili, vysušili věci u ohně a šli spát. Nad klidným spánkem dospělých bděl hlídací tým dětí, které se občas probouzeli a viděli medvěda, svítící oči, siluety v lese atd..
Ráno všechny podobné potvory zřejmě zaplašilo a byli jsme opět na obyčejném tatranském táborisku. Jediná potvora, která se objevila, byl pes Tiger doprovázený třemi členy Horské služby. Tento den nás čekala cesta mezi Bielovodskou dolinou a Zbojnickou chatou, kterou jsme jsme absolvovali již minulý rok, tentokrát však v opačném směru. Tím, že to byla stará známá, byl postup uvolněnější, nicméně únava z minulého dne a vytrvalé stoupání Kačací dolinou, si vyžadovali přestávky na odpočinek. Jídlo jsme si dali u bivaku u Litvorového plesa a vzpomínali jsme, jak jsme se v bivaku minulý rok schovávali před deštěm. Pokus o zpestření programu dětem, kdy jeden z dospělých převrhl nohou vařič s horkou vodou, skončil naštěstí bez zdravotních následků. Posíleni jsme pak došli k Zamrznutému plesu, které tento rok na rozdíl od předcházejícího nebylo zase až tak zamrznuté. Nyní nás čekal Prielom, tentokrát zespoda nahoru. Zjistili jsme, že tímhle směrem je kupodivu průchodnější a vychutnali jsme si dlouhý odpočinek na jeho vrcholu, který jsme vyplnili záslužnou činností pro ostatní turisty. Martin poradil cestu na Polský hrebeň turistovi s připevněnou GPS a já jsem odfotil manželský pár ze všech existujících světových stran. Cesta k chatě byla již víceméně monotonní, vepředu kamzičí skupina, vzadu dvě separované skupiny rodič plus dítě, které se posléze spojili a poslouchali šťastnou upovídanou Barunku. Na Zbojnické chatě jsme měli mít zajištěné ubytování emailem, nicméně se zjistilo, že internet je v horách pomalejší a zpráva ještě bloudí v podhůří. Místa ale bylo dost, takže se už nic překvapivého nekonalo a po uvaření, tělesné (voda) a duševní (šachy a dospělí slivovice) očistě jsme mohli v klidu zalehnout.
Příští den ráno nás čekal už jen sestup Velkou studenou dolinou na Hrebienok Překvapivě jsme se vychystali už na půl osmou a cesta dolů taky odsýpala. Kousek pod chatou byla jediná delší přestávka, kterou si vynutil kamzík. Vzhledem k tomu, jak nám dlouho pózoval a nebál se nás, mám podezření, že jde o nějakou další novou, zatím nezpoplatněnou komerční aktivitu. Děti se cestou dolů pokoušeli spočítat množství turistů jdoucích v protisměru, což ze začátku vzhledem k časné hodině nebyl problém, čím jsme ale sestupovali níže, ukázalo se to jako nemožné. Na sobotní Zbojandu už proudili davy turistů a někteří z nich zdravili šťastné navrátilce z přechodu bohatého na zážitky.
Ve Smokovci jsme navštívili bufet s cholerickým obsluhujícím, který nás a ostatní zákazníky neměl rád a byl tak statečný, že to dával otevřeně najevo. K jeho klidu bohužel nepřispěla ani Martinova dobře míněná rada, že mu sem přece lidi nosí peníze, tak aby se uklidnil. Škoda, možná by ale mohl ve dni volna vyrazit do hor a naučit se tam něco o přístupu k lidem od Viktora Beránka, chataře pod Rysmi, článek o něm najdete zde. V autě jsme se pak telefonicky spojili s druhou skupinou, která taky svižně sešla dolů a dali jsme si sraz na koupání v Liptovské Maře. Jejich zážitky byly rovněž hluboké, o čemž svědčili rozzářené oči dětí a sdílní tatínkové. Jen to tu nejsem schopen popsat, tak se jich zeptejte sami. Následovala už jen obligátní návštěva ovčí farmy s koupí vynikajících sýrů a pozdní oběd v klasické české restauraci. Domů jsme se vrátili kolem osmé hodiny večerní.
Když se teď na ten článek koukám, nějak jsem se rozepsal, zážitky jsou totiž stále živé. Je to delší, než předcházející článek od Evy, viz zde, který by rozhodně neměl ujít Vaší pozornosti, protože do Tater můžete jet hned zítra, zatímco cesta do Karakoramu se jen tak někomu nepodaří.
Takže v Tatrách se nám líbilo, příští rok bude přechod zase a těšíme se na případné prodloužení naší chodecké řady.
Pepa
P.S.: Jo a počasí nám vyšlo suprově.
Každý výlet má svůj původ – začátek. Ten můj začal mailem od Martina Otty: „Evičko, Evičko, už je to zase tady!!! A koukej přemýšlet!“
Přemýšlení bylo krátké a o důsledcích přemýšlení se dočtete na dalších řádcích:
9.6.2007 odlet z Ruzyně v 7:30h. Je nás velká skupina, 15 trekařů + 25 členů expedice na GASHEBRUMY.
Počet trekařů i lezců tak nabobtnal, že se mi z toho točí hlava, ale říkám si KARAKORAM není Vysočina ani Krkonoše ani Tatry,
nějak se rozptýlíme a porovnáme, hlavně už být na horách. Ale to by šlo jen v pohádkách, nám nezbývá než absolvovat asi 24-hodinový let
přes Frankfurt, Abudhabi a přistát v hlavním městě Pakistánu v Islamabádu, kde nás už čekají zástupci agentury BLUESKY trek and tours
a šílené vedro, které nás škvaří, je asi 50 C.
„Do hor, do hor“, voláme jednohlasně, ale chce to opět trpělivost potřebnou pro žití v Asii.
Dva dny v autobuse, je co sledovat, co fotit, chvílema se i bát, hlavně při jízdě po KARAKORAM HIGHWAY,
silnicí budovanou 20 let společně Pakistánem a Čínou, dokončenou v roce 1986, prý nejkrásnější a nejromantičtější,
někdy nazývanou dokonce 8 divem světa. Třetí den autobus nahrazuje džíp, 140 km zpočátku po asfaltu,
ale postupně terén hrubne až dosahuje úrovně vhodné pro zdatného bikera. Máme, ale šikovného řidiče, po 6h. jízdy jsme v cíli jízdy,
posledním velkým zeleným místem, v ASKOLE (3.050) a na začátku treku.
Den po dni nabíráme výšku ASKOLA 3.050 – JULA 3.190 – PAIJU 3.450 – KHOBURTSE 3.930 – GORO BIANGO 4.100 – CONCORDIA 4.650.
Dny jsou dlouhé, vstáváme v 5h., po 6h. vycházíme s baťohem do 10kg, což je na pohodu, zbytek nesou nosiči.
Nedovedu si představit nést třeba 18 kg, protože přes den je opravdu velké teplo,
noční teploty se zvyšující se nadmořskou výškou klesají pod nulu.
V Paiju prší, pod deštníky nastupujeme na ledovec GLIACIER BALTORO, ale ráno v Goro I.Biango nás už vítá sněhovou pokrývkou.
Krajina získává jiný ráz, stává se na část dopoledne, než sníh roztaje fotogeničtější. Milovníci kytiček mají trochu smůlu.
První dny treku mohou obdivovat krásně rozkvetlé keře šípkových růží a tamarišků.
Nad Khoburtse je asi 1km dlouhá „mini botanická zahrádka“ s mochnou, protěží, horskou astrou a kopretinou, ….....
Kdo není na kytky, obdivuje jedno z nejkrásnějších panoramat Karakoramu, všechny věže TRANGO TOWER 6.239,
včetně NAMATESS TOWER, se svojí ve světě největší žulovou stěnou. A všichni fotí, fotí, …., je opravdu co:
okolní velikány MUZTAGH TOWER 7.273, MASHERBRUMY 7.821, někoho přitahují „kajícníci“,
ledovcové homole vznikající odpařovaním vodní páry zevnitř ledovce a znovu zmrznutím a hodně fotografických spouští cvaká nad ledovcovými hřiby.
Každý si šlapeme svým tempem výš a výš. Standa jediný z nás trekařů má problémy s výškovou nemocí a musí sestoupit už z Goro II.
Po odpočinkovém dni na Concordii, kde už máme úžasné výhledy na K2 8.125, BROAD PEAK 8.047, CHOGOLISU 7.665 A GASHERBRUM IV. 7.980,
si opět dáváme do těla, jdeme do BC(základní tábor) K2 5.010, kde mezi 6-ti expedicemi jsou naši horoleczi z Ostravy pod vedením Leopolda Sulovského.
Procházíme kolem BC Broad Peaku, je 50-té výročí prvního slezení 8.047m vysoké hory a tak tu je hodně expedic.
V BC K2 jsme mile přivítáni, kluci mají z naší návštěvy upřimnou radost, aby ne, jsme po jejich 3-týdenním zdejším působení první návštěva česky mluvící.
Po obědě, focení u čortenu a rozloučení nás čeká 4,5h sestup k našim stanům na Concordii po ledovci GODWIN AUSTEN GLACIER.
Z Concordie jdeme dál po ledovci UPPER BALTORO GLACIER a dál po ABRUZZI GLACIER, abychom došli do BC našich kamarádů –
lezců pod GASHERBRUMS 5.050. Oni jsou tu teprve 2 dny a nejsou ještě pořádně rozkoukaní.
My si každopádně atmosféru BC snažíme užít, spíme tu s Marienkou jen 1 noc.
Před večeří stoupám do 5.200 po ledovci, abych nafotila „za rohem“ nejen Gasherbrum I.8,068 , ale i Gasherbrum II. 8.035 i Gasherbrum III. 7.952.
Nespí tu všichni trekaři, někteří jsou jen na otočku, my co jsme se tu rozhodli přespat, musíme další den dojít až do GORO II..
Je to dlouhý den s nekonečnou chůzí a ničícím sluncem, na obloze není ani mráčku, nikde jediný strom, kam by se dalo schovat do stínu.
Nezbytná hodinová polední siesta ve stínu deštníku nám dodává s Marienkou další energii, abychom došly ostatní v dnešním cíli,
přicházíme v 19h. polomrtvé k večeři.
V dalších 4 dnech směřujeme zpět k Askole, možnost jít přes sedlo GONDOGORA La padá, sedlo není průchozí,
ledovec má hodně nebezpečných trhlin a letošní sezónu ještě nikdo neprošel.
Spíme v Khorbutse, Skam Tsok, Korophon. Nejsou to už 12-ti hodinové štreky jako předešlý den,
jen 9,8,6,4 hodin chůze a tak je to příjemnější až na šílené vedro přes den.
Otáčení zpět do údolí a opětovné focení a loučení se s věžemi Trango Tower, Muztaghem, Masherbrumy, …..
Těžknou nám nohy, aby ne Askola – BC Gasherbrums = 105km, i kapsy – přibývají různé kamínky, kterým se těžko odolává.
Za Askolou je utržený kus silnice, musíme jít ještě dalších 45min. pěšky do další vesnice, kde na nás už čekají 4 džípy.
Jedeme s Jitkou a Marienkou v posledním autě se stejným řidičem jako při příjezdu.
Druhý džíp utrhl kus silnice – zneprůjezdnil nám ji.
Máme zdržení, osádky třetího a našeho džípu si musí silnici vyspravit, pokud chceme pokračovat.
Místní z našich vozů si počínají velmi zručně, nijak je to nevyvádí z míry a tak asi po hodině práce můžeme pokračovat do Skardu.
Kazí se počasí, prší a my zůstáváme uvězněni 1 den ve Skardu pro neprůjezdnost silnice, z důvodů utržené nebo zavalené kamením.
Pereme, přebalujeme bágly, lízáme si rány, nakupujeme dárečky ve městě,..... Další ráno nás zajímá jediné, zda se nechá jet dál?
Let je vyloučený pro počasí, kolem 8h. se dozvídáme, že silnice je průjezdná.
Libor s Marcinem pokračují na trek do Hunzy a zbytek směřuje do Islamabadu. Zhodnocujeme,
že 2 dny na hlavní město Pakistanu bohatě stačí – mešita........, vyhlídka........, staré město Ravalpindy, Rajah Bazaar.
Po zpátečním letu s mezipřistáním v Muscatu, Bahrainu a Frankfurtu nás ve čtvrtek 5.července přivítala oblačná Praha.
Vzájemné loučení a ubírání se domů, abychom si utřídili v klidu domova své zážitky, fotky, kamínky, dárečky, …..a přemýšleli kam příště a s kým?
E v a.T.
Lezení pro veřejnost v údolí řeky Doubravky
Chrudimský horolezecký oddíl HO Škrovád pořádal již druhý ročník Lezení pro veřejnost v údolí řeky Doubravky.
Akce se již tradičně konala v termínu od 9. do 10. června. Byla určena spíše dětem a mládeži, ale s chutí se připojili i někteří rodiče.
Návštěvníci si mohli vyzkoušet, jak to chodí mezi horolezci, získat mnoho zajímavých poznatků a v neposlední řadě strávit víkend v malebném údolí Doubravky.
Z řad Škrovádských horolezců byla přítomna téměř desítka zkušených dloholetých lezců.
Akce byla zahájena v deset hodin dopoledne a návštěvníci se střídali v zajištěných cestách až do pozdního odpoledne,
kdy v hlavním sektoru byly přelezeny veškeré dostupné cesty. V
zhledem k tomu, že tento víkend se zapsal mezi typicky letní, došlo i na koupání v řece, posezení u táboráku a spaní pod širým nebem.
Druhý den se od rána lezlo v dalších dvou oblastech a v podvečer se všichni rozloučili.
Odddíl plánuje i příští rok daší ročník Lezení pro veřejnost.
Všichni jsou už teď srdečně zváni. Více informací o Chrudimském horolezecké oddílu a jeho akcích lze získat na jeho webových stránkách.
Za HO Škrovád Martina Douchová
„Krkonošská 70“ zkráceně „K70“ je nejtěžší veřejný závod v běhu na lyžích volnou technikou v České republice, snad i v celé Evropě“. Tuto větu jste mohli slyšet v médiích koncem února.
Letošní zima nepřála tréninku, jiné roky už jezdíme s prvním listopadovým sněhem. Tuto zimu se většina z nás poprvé postavila na běžky v ½ ledna s myšlenkou, co kdyby se „K70“ jela? Někteří do poslední chvíle doufali, že s nedostatkem sněhu bude závod zrušen. Nebyl! Media hlásí: „že trať je upravena a připravena na 52.ročník „K70“, který se jede v sobotu 3. března 2007 ve sv.Petru, ve Špindlerově Mlýně“.
Na start se postavily 3 družstva, Zvěřinec, Znouzecnost, někteří z oddílu jezdí s kamarády v týmu Kladiva a Perštejnská průjezdní a na 50 km vyjelo ženské družstvo Škrovádské ženy, Dáša vypomohla týmu na trati 23km. Když to shrneme, tak ŠKROVÁD, byl všude.
Jak to bylo s tou obtížností a upraveností, jestli media nelhala se můžete zeptat všech, co přežili – Roldy (je tak dobrý, že stíhal i fotit), Delfy, Máry, Karla, Kuby, Robina, Romana, Lucky, Týnky, Lenky, Gabči, Evy, Dáši, Kariho, Želvy, Špejbla, Tomáka, ale už je nehledejte ve stopě. Po sobotním závodě jsou běžky u většiny uklizené a všichni se už těší na oschlé skály (někteří nepřestali tuto zimu ani lézt ve volné přírodě), kola, suché běžecké tratě na Podhůře.
P.S.: Z článku možná vyplývá, že někdo nepřežil. Přežili všichni, dokonce i v limitu, někteří si i zlepšili časy oproti minulým létům a myslím si, že kdo jel tak s odstupem několika dní hodnotí celou akci SUPR a s podzimem bude přemýšlet, co s 53. ročníkem „K70“?
E.T.
Byla to trochu hurá akce, domluvili jsme se v úterý večer a ve středu odpoledne po práci vyrazili do Hypernovy pro trochu jídla, pro kus lana k Robinovi, a pak rovnou směr Insbruck. Tam jsme byli asi v jednu v noci, schrupli jsme si v autě a ráno dojeli do Ventu, což bylo naše výchozí místo. Ve čtvrtek jsme šli přes Martin-Busch hütte na Similaunhütte, kde jsme přespali. A samozřejmě vypili litránek výborného červeného (a taky tam mají fajn chatařku). Druhý den ráno jsme vyběhli na Similaun (3606m), počasí bylo parádní, hřebínek pod vrcholem taky, široký tak akorát na boty. Zpátky na chatě jsme byli kolem půl jedenácté, uvařili, a Roman měl šílený nápad jít na Vernagthütte, abychom mohli vylézt další den na Wildspitze, což je druhý nejvyšší kopec Rakouska. Velký kus cesty byl po ledovci, cestou jsme minuli mohylu Ötziho, pračlověka starého asi 5300 let, který se z neznámých důvodů potuloval ve výšce kolem 3200m. Asi to od něj nebyl dobrý nápad, nepřežil to. Kolem třetí odpoledne už jsme sotva pletli nohama a na Hochjochhospiz jsme nezůstali jen proto, že byla zavřená, a winter raum byl plný čechů. Zato na Vernagthütte jsme potom byli sami. V sobotu jsme přeběhli jeden ledovec, jedno šíleně suťové sedlo, druhý ledovec (nebyla na něm ani stopa, připadali jsme si jako průkopníci), a byli jsme na Wildspitze (3770m). Počasí už nebylo tak skvělé, ale stejně to stálo za to. Pak jsme seběhli dolů, teda málem sjeli po zadku, protože jsme museli slézt ledový, asi 200m vysoký žlab. Děkovali jsme Bohu za ledovcové skoby, co jsme měli s sebou, a Robinovi za lano. Přespali jsme na Bresauerhütte, opět ve winter raumu, tentokrát narvaném k prasknutí. Zbylo na nás místo pod stolem. Ráno dolů k autu a bohužel, domů.
Během celé cesty jsme potkali jen pár čechů, jinak jsme šli krásnými horami téměř bez lidí. Víc jsme si asi přát nemohli.
Ve dnech 12.-15.7.2006 se uskutečnil dlouhodobě plánovaný poznávací zájezd do Vysokých Tater. Zájezdu se zúčastnilo 8 členů HO Škrovád, děti: Pepa Cach 7 let; Karolína Hochmanová 4 roky; Martina Douchová 15 let; Barbora Douchová 11 let; Václav Palička 11 let (překližkář). A 3 dospělí jako doprovod: Martin Doucha, Pepa Cach a Tomáš Hochman.
Ve středu 12.7. jsme ve všichni sešli na benzínce a po krátké domluvě o trase a rozhození lidí do aut jsme se vydali směr Starý Smokovec. Tam jsme pozdě večer rozložili karimatky a s pohledem na siluety hor, které mnozí z nás ještě nikdy neviděli, jsme šli spát. Ráno jsme nahodili bágly na záda a už jsme si to šinuli nahoru ke stanici pozemní dráhy. Měli jsme štěstí a vůbec jsme nemuseli čekat, takže na Hriebenok 1263m. jsme se dostali vcelku dost brzo. Poté jsme pokračovali smět Téryho chata 2015m., cestou na Terynu jsme se zastavili na Zamkovského chatě 1475m., tam jsme pobyli asi 20 minut a šli dál. Když jsme se vyškrábali hangem pod Terynou, tak jsme se pořádně najedli a odpočinuli si. Asi za hodinku a půl dorazil i Tomáš s Kájou, kteří byli z pochopitelných důvodů pomalejší. Takže jsme se rozdělili na dvě party. Kája s Tomášem zůstali na Teryně a zbytek pokračoval. Šli jsme po žluté značce přez Priečne sedlo na Zbojnickou chatu 1960m. Při výstupu do sedla jsme šli sněhem protože se zima v Tatrách protáhla, taky jsme šli po řetězech což bylo opravdový vzrůšo. Při sestupu na chatu jsme hledali bivaky, jako že by jsme spali tam, ale bohužel jich bylo poskromnu a byly zafoukané sněhem, takže se šlo na chatu. Ovšem pár minut před Zbojandou jsme našli krásný, velký a čistý bivak, který obývali snad jen svišti. Někteří ovšem protestovali, že když je to na Zbojničku už jen kousek tak, že to dojdeme, šlo se. Štěstí nás neopustilo ani teď, dostali jsme totiž postele a bouřka která byla hlášená nás nechytila.
Ráno jsme posnídali, zamluvili nocleh pro Tomáše s Kájou a vydali se na cestu. přes Prielom na horolezecké tábořiště v Bielovodskej dolině. Cesta do Prielomu byla dlouhá a strmá ale jak jsme se nakonec všichni shodli „dalo se to“ a odměnou za tu námahu nám byl senzační pohled na Zamrznuté pleso, ke kterému jsme sutí sestupovali. Museli jsme spěchat protože to vypadlo na déšť a když by nás chytil v takovém suťovišti, mohlo by to být i nebezpečné. Jak jsme čekali, pršet začalo, ale štěstí se nás pořád drželo a my zrovna procházeli okolo velkého bivaku. Tam jsme bouřku přečkali a protože jsme měli dobrý čas mohli jsme si dovolit i pauzu na jídlo. A tímto okamžikem byl náš příděl štěstí asi vyčerpán. Cestou na tábořiště nás totiž chytnul další lijavec. Ale co, na tábořišti jsme všecko usušil, najedli se, chvíli si povídali a připravili si ležení s tím že půjdeme brzo spát. Bohužel jsme sdíleli prostory tábořiště s početnou skupinou hlučných Poláků. Někteří z nás se večer nadýchali kouře z ohniště, k tomu se přidala obyčejná svalovka a už byly na světě chodící mrtvolky. A tak, jak jsme plánovali přišla chvíle, kdy se muselo rozhodnout co dál. Jestli půjdeme přes sedlo Váhy na Rysy, nebo jestli projdeme dolinou do Lysé Polany a autobusem se vrátíme k autům do Smokovce. Vzhledem k celkové únavě a špatným sněhovým podmínkám jsme se rozhodli pro druhou možnost.
Bielovodská dolina je neuvěřitelně dlouhá a když jí máte přejít co nejrychleji a s celkem těžkým batohem, tak to není žádnej med. Za každou zatáčkou měl být, podle táty, už most v Polaně a on tam stále nebyl :-). No ale vysněného cíle jsme se nakonec dočkali a naše unavené obličeje přivítal velký opelichaný, plyšový medvěd, co stál u silnice. Při čekání na autobus jsme se po delší pauze opět telefonicky spojili s Tomášem a Kájou. Oni podle plánu došli druhý den stejnou trasou jako my na Zbojandu a od tamtud se druhou stranou a znova přez Hriebenok vraceli do Smokovce. Takže taky ušli pěkný kus cesty. U auta Kája povídala, že se jí nechce domů a že by ještě chtěla na horách zůstat. Jelikož náš výlet skončil o den dříve tak jsme se rozhodli že si to vynahradíme tím, že se stavíme vykoupat na Liptovské Maře a zastávkou na ovčí farmě, abychom koupili domů nějaké sýry. Vedoucí zájezdu by chtěl pochválit všechny zúčastněné, protože každý odvedl kus práce a děcka tento výlet měla opravdu se vším všudy, tak jak to v pořádných horách někdy bývá. Samochvála smrdí, ale když je co chválit, tak proč ne. Rozhodli jsme se, že to příští rok zkusíme znovu a budeme se těšit i na ostatní, kteří se k nám přidají, protože Tatry jsou jedny z nejhezčích hor.
HORE ZDAR Martina Douchová
Dne 31.5.2006 proběhl ve Škrovádě 21. ročník Pančavova běhu za chladného počasí při občasných přeháňkách.
Výsledky hlavní kategorie
Ženy 32km:
1. Kubrová Dagmar 2:45:05
Muži 32km:
1. Čejka Bořivoj 2:04:25
2. Bříza Vladimír 2:24:00
3. Kubr Václav 2:27:45
4. Hejkrlík Filip 2:28:56
5. Gromus Indián Daniel 2:29:51 - první horolezec
6. Maier Lukáš 2:32:19
7. Moučka Marek 2:34:55
8. Štefek Jaromír 2:45:05
9. Novák Roman 2:50:35
10. Petržílek Zdeněk 2:58:57
Výsledky půlky 16km :
1. Koropecký Martin 1:18:21
2. Krátký Josef 1:20:29
3. Zajíc Jan 1:24:31
Parapazziům se podařilo vypátrat, že mezi předsedkyní ČHS a jejími spolupracovníky z řad předsedů odborných komisí nepanují zrovna idylické vtahy. Je známo, že po nich vyžaduje práci, a to se mnohým nelíbí. Po prostém dotazu, kdy už bezpečnostní materiálová komise konečně vydá doporučení pro osazování kruhů a borháků a přestane si jen hrát na Škrovádě, reagoval Vladimír Těšitel nanejvýš agresivně (viz foto). Že jde předsedkyni po krku jistý novinář z Istanbulu je jí známo, ale odtud útok opravdu nečekala. Dokonce jí jen chvilku před ním bylo do skoku (viz foto) !
Koncem března se obvykle ještě nechci vzdát zimy, jelikož mne baví, ale letos jsem nějak prudce zatoužila po sluníčku, volnosti a změně prostředí. Martin se pochlapil a vymyslel dovolenou. Krátký úderný výpad dostal název Univerzální ptakopysk a vřele ho všem doporučuji. Zde je itinerář:
nákupy, odjezd a operativní vyzvednutí průvodce na Arco, spánek kdesi za Brennerem
sjezd do Cavalese (20 km od silnice Brenner-Trento), od 10.00 do 17.00 na liduprázdném svahu – hafo tvrdého sněhu s 5cm čerstvým popraškem (celé úterý cestou lilo), modrá obloha, jasno, brýle proti slunci nezbytnost. Pěkná otrava, najezdili jsme cca 50 km sjezdovek...to by se doma stát nemohlo. Přejezd do Arca, ubytování v Zoo campu (zase téměř liduprázdno...)
Nostalgická procházka Arcem, návštěva informačního centra a po obdržení mapy výběr vhodné MTB trasy. Tedy nevím zda byla nejvhodnější, ale vybírala jsem ji já :-) Trasa č. 7, obtížnost „M“ Capanna Grassi vystoupá z Rivy del Gardy (80 m n.m.) k chatě Grassi (1050m), stále za nosem do kopce nejdřív po silnici, pak menší silnici, pak po zpevněné cestě, no a zbytek pravda ve sněhu...lyrik by řekl od rozkvetlého zlatého deště ke krokusům deroucím se ze staré trávy a sněhu. Capanna Grasii byla zavřená a tak obklopená sněhem, že to vzdávám i já, těšící se na záludný sjezd – těžko najít jeho začátek a navíc by jistě ani noha a možná ani oko nezůstalo suché. Zklamání z toho, že se musíme vrátit kus po stejné cestě způsobil, že jsme v dolní partii přívětivých stezek odbočili bezhlavě do neznáma. Když se trať z mountainbikeové změnila na ferratu, kapitulovali jsme. To by ani šílenec Ondra (můj bláznivý syn) a Maroši nesjeli!
Konečně lezení. Martin z nostalgie vybírá Sluneční plotny a já se nebráním. Nalezeme aspoň Jarní kilometry. Je na tričko a lezení jde samo. Paráda.
A zase lezení. S partou Máry Holečka a Zbyška Česenka vyrážíme do Cereda. Je to sice z Arca asi 80 km, ale zato úplně zas něco jiného. Lezeme si svá max. 5c na „kostičkovém“ vápně a čím dál více se osmělujeme., akorát prsty a svaly limitně bolí.
Zítra do práce a tak rychle aspoň ještě jednou na kolo. Tentokrát trasou č.1 – Marozchi – přímo z kempu. Cesta vás dovede pěkným docela náročným terénem pod Sonnenplatten, pokračuje do Pietramuraty, zde otáčí a vrací se po druhé straně silnice zase terénem zpět. Za tři hodiny toho má člověk zjara akorát. Balíme nářadí univerzálního ptakopyska a stavujeme se na špagety, kafčo a zmrzlinu.
Pojeďte příští rok s námi!
Fotogalerie
Je to sice loňské ohlédnutí, ale fotky jsem nechala vyvolat až teď...každopádně úplně od věci to není: sníh nám slezl a tak se můžeme začít odpovědně připravovat na podzim. Ne jako já vloni!
Škrovádský běh je úžasný fenomén: tolik zanícených sportovců! Je potěšením ho pozorovat a je to daleko příjemnější činnost než se brodit oranicí. Moje výmluvy, proč nepoběžím, byly vždy propracované: vůbec jsem neběhala, netrénovala, přijela jsem pozdě, po nemoci, ale hlavně „to by byla ostuda, kdyby mne viděli lidi!“ Vloni jsem se ale zastyděla sama před sebou, a protože jsem opět neuběhla za celý rok ani kilometr, oblékla jsem se do tepláků a vyrazila si jen tak tajně trať proběhnout než začne závod, abych si zasloužila večerní pivko.
Protože jsem odchovanec a téměř souputník Coubertina, proběhla jsem si ji pěkně doopravdy celou, a když přibíhám zpět ke svrškům, že si s dobrým pocitem odpočinu, ejhle: mezitím tu vyrostl stoleček s prezentací, na cestě přešlapují připravení závodníci a Jirka Hroch na mne volá: Běžíš, ne? Pojď si pro číslo! Je to zajímavý jev a až se k tomu někdy dostanu, určitě se ho pokusím analyzovat: některým lidem jakoby s věkem nepřibývalo moudrosti, ba právě naopak. S údivem se pozoruji, jak kývám, odhazuji přebytečnou bundu, připichuji si číslo a plynule vyrážím do druhého kola.
Vždyť stále určitě platí „Nejlepší trénink je závod!“
Alena
Ve středu 22. března se postupně scházíme ve Škrovádě
v hospodě a kamarádi se zvědavě ptají: „Tak jak bylo v Tatrách?“ A
padají odpovědi:
Metodický seminář proběhl za poměrně silné účasti během večera prvního březnového dne v škrovádské hospodě. Ťéša si pro účastníky připravil ocelové monstrum, účastníci si pro Ťéšu připravili přiměřenou dávku pozornosti a mohlo se začít. Kromě bravurně prusíkujícího Ťéši přispěli ještě další přednášející - Kožich s reversem, Robin s půlloďákem a provazovými triky zmenšujícími dlouhou repku na úhledný balíček a nesmíme zapomenout na vynikající podporu "The Rock" od Kora. Vše fotila Eva Těšitelová. K metodice vznikly poznámky k jednotlivým přednášeným bodům, vzhledem k většímu rozsahu si je přečtěte zde... .
FotogalerieSkialpové školení, které proběhlo 17.- 19.2. 2006 na chatě Sokol Stěžery a jejím okolí, následně výlet do Modrého dolu, si myslím, splnil svůj účel. Možnost vyzkoušet si práci s různými druhy lavinových vyhledávačů, použití vyhledávací sondy, lopaty, chůzi i sjíždění na skialpech, …. Vše proběhlo pod vedením Kožicha, kterému patří velké poděkování. Hanka, Mára, Honza, Anička, Eva, Těša a určitě i další se těší až v přístí sezoně bude v pardubickém obchodě HUDY-sport půjčovna skialpových lyží+věcí souvisejicích.
Fotogalerie
Na letní RHM v Severním Walesu už jen vzpomínáme a nějak nám nevychází se sejít během podzimu. Jana Končáková z Moravy, z Fryštáku od Zlína má skvělý nápad, zve nás na přejezd Javorníků na běžkách, termín domluven na 10.2.- 12.2.2006, počasí předobjednané.
Spíme u Jany a v sobotu ráno auty do Vsetína, autobusem na Soláň.
V počtu 8 vyjíždíme po červené Kotlová-Polana-Vysoká, první plánovaná zastávka na polévku je po 15 km na Třeštíku. Naše nadšení ze zdejších lyžařů, kteří zdraví a děkují za uvolnění stopy, je narušeno po našem vyjití z restaurace a zjištění, že Ála nemá běžky ani hole! Pokračujeme dál v 6-ti. Počasí není úplně „tuří“, ale „azuro“ teda není. Dost sněhu, místy musíme prošlapávat, po upadnutí je makačka se zvednout v tom hlubokém sněhu. Přes Bumbálku-Makovský průsmyk-sedlo Pindula, dojíždíme už za tmy na Kasárna, kde máme domluvené ubytování.
Nedělní ráno je o něco chladnější , modrý extra je ta správná máza a sluníčka má snahu se k nám propracovat. Opalovací krémy nejsou nutné, ale je potřeba dost energie k prošlapávání stopy. Na úseku Kasárna - Velký Javorník - Portáš ani človíček. V plánu bylo dojet až do Bařiny, ale pro zdržení prošlapáváním sjíždíme z Portáše do Vranči a po silnici pěšky do Nového Hrozenkova. Cestou pomáháme vytlačit autobus ze závěje, dobrý řidič nás na oplátku odváží do Vsetína k autům a nás ještě čeká cesta autem do Čech, ale závěrečné hodnocení je, že to až na ty ukradené běžky byla vydařená akce, která stála za to a možná po letošním 0 ročníku budou následovat další.
Chystaly jsme se na letošní RHM ve Španělsku, ale na jaře jsme od Aleny Čepelkové dostaly pozvání do Himalájí. Měly jsme se přidat k jejich expedici Talung 2004 jako trekařky. 16.září jsme odletěli do Nepálu – Káthmandú - 7 členů expedice a náš trekařský tým ve složení Marie Brůžková, Ála Drahoňovská a Eva Těšitelová.
Krkonošská „70“ patří k těm lyžařským běžeckým závodům, kde zůstali neporaženi
všichni, kteří dojeli v časovém limitu do cíle. Startují pětičlenná družstva.
V tomto roce to bylo 161 družstev mužů na trati 70 km, 8 družstev žen na
trati 50 km a 39 družstev žen na trati 23 km.
V sobotu, 6. března , krátce po osmé ráno vyjíždělo nevýkonnější družstvo
Chrudimských horolezců - HO Škrovád pod vedením Ivo Mandyse. Toto družstvo
dokončilo závod za 6.27.43 na 80 místě.
Malé vysvětlení: Bývalý pískovcový lom ve Škrovádu patří k nejtěžším pískovcovým
horolezeckým terénům v Čechách. Chrudimským horolezcům slouží jako treningový
terén už několik desítek let . Sám jsem zde začínal před více,než 40ti roky.
Proto mají Chrudimští horolezci ve svém názvu.
Druhé družstvo pod vedením Vladimíra Ježka mělo hned po pár stech metrech
smůlu, Robin zlomil hůlku. Přes to dojeli na 154 místě za 8.17.45
Družstvo s tradičním názvem Tým Járy Cimrmana pod vedením Honzy Kroupy dojelo
do cíle
Na 133 místě za 7.39.21.
Padesátikilometrovou trať jely ženy letos po prvé. Jen osm družstev těch
nejtvrdších žen vyjelo na tuto trať. Mezi nimi i „Maryša team“ pod vedením
Evy Těšitelové. Dojely do cíle osmé v pěkném čase 5.31.09.
Trať 23 km jely „Škrovádské ženy“ pod vedením Jitky Mandysové. Trať zdolaly
za 2.24.30. na 21 místě. Jak se ale ukázalo, pro některé závodnice tohoto
družstva to bylo málo, pojedou příště padesátku. Fotky najdete tady..
VladimírTěšitel
Jirka Hrochu mi poslal zajímavé akční video z lezení v zimě ve Vysokých Tatrách. Hádejte, kdo vystupuje v hlavní roli? :-)) Video najdete ve větším rozlišení zde.., v menším tady... Pokud nemáte video player najdete ho zde..